Obraz- 3.díl

28. června 2014 v 22:38 | Rose |  Obraz
Mám pocit, že vás rozmazluju :D Ale jako že dost :D tohle už je dvanáctná povídka za tenhle měsíc :DDD Musíme s tím přestat, vy si zvyknete a já budu příští rok v háji :D No... nic ... je tolik kolik je na hodinách a mě se klíží očka, takže jsem se rozhodla že vás poctím kapitolou a půjdu spát :)) Nebudu se dlouze rozkecávat, ještě by jste se dozvěděli nějaké klepy a to já nechci, takže ... heh... dobrou noc a hezké počtení :D


" Vykoupej se. Já budu v knihovně. Za hodinu se pro tebe vrátím. A nesnaž se utéct. Nemáš kam." S tím zavřel dveře.
Leeteuk se ušklíbl a pak se podíval po koupelně. Na kamenných stěnách se odrážela barva vody, což vyvolávalo velkolepý dojem.
Pokrčil rameny. Nemělo cenu, aby toho chlapa rozčiloval ještě víc.
Když se podíval na své oblečení, aby si ho mohl svléknout, zjistil, že má na sobě pořád tričko a kalhoty od pyžama. Zachmuřil se. Svlékl se a vstoupil do vany, která spíš vypadala jako menší bazén. Nechápal, jak tohle mohli za takovou chvilku naplnit. Voda byla horká, v první chvíli mu popálila jemnou kůži, ale když si zvykl, jen slastně přivřel oči. Hodlal si to tady užít, řekl přeci, že přijde až za hodinu, ne? Ale přesto Leeteukovi vrtalo hlavou, kde se tady ocitl. Nebo takhle… spíš, jak se tady ocitl. Přesto, že mu to vrtalo tak strašně hlavou, na nic nepřišel.
Umyl se tedy, opatrně ze sebe smýval špínu vězení, a když se dotýkal podlitin, jen tiše usykával. V hluboké vodě si namočil konečky dlouhých vlasů, ale nějak mu to nevadilo.
Vylezl z chladnoucí vody a natáhl se po kalhotech od pyžama a nasoukal se do nich. Lehce se mu točila hlava, ale ještě byl schopný vnímat. V tu chvíli vrzli dveře a do koupelny vstoupil Kangin.
Leeteuk v duchu zalapal po dechu. Avšak, nehnul ani brvou. To, že by měl ten muž takhle vypracované tělo, nečekal.
"Už jsi hotový?"
"Hm." Pokrčil Teuk rameny. Až moc dobře si uvědomoval, že před ním stojí polonahý. Tričko stále držel v ruce. Na jednu stranu mu to bylo jedno. Stejně ho za chvíli ten parchant spatří v celé jeho kráse.
A v tu chvíli to pocítil. Tak ukrutnou a palčivou bolest. Aniž by chtěl, ruce mu samovolně vystřelily ke spánkům a on se chytil za hlavu. Nohy se mu podlomily slabostí a on spadl na kamennou podlahu. Ihned ztratil vědomí.
Kanginův výraz se změnil z chtivého na zděšený. Vrhl se k bezvládnému chlapci a zvedl ho do náruče. Překvapila ho lehkost chlapcova těla. Nezdál se tak křehký. Cítil jeho horkost, která určitě nebyla příčinou horké vody. Chtíč ho rázem přešel. Ač se to jeho povaze příčilo, nemohl si vzít toho chlapce v bezvědomí. Rychle s ním odešel chodbou do své ložnice. Položil ho do peřin a sáhl mu na čelo. Celé tělo mu sálalo horečkou. Rychle vyběhl do chodby a do soukromé kuchyně. Služebnictvo o ní nevědělo, nikdo od ní neměl klíč, jen on sám. Nechal ji předělat z původního pokoje.
Sebral ručník, který tam byl vždy připravený a namočil ho ve vlažné vodě. Tou pak naplnil i misku. Přešel s tím do pokoje a zavřel za sebou potichu dveře. Celý zámek nemusel vědět, že tu jejich pán tříská dveřmi. Přešel k stále bezvládnému chlapci a podíval se do jeho zpocené tváře. Otřel mu ji vlažnou vodou, aby smyl pot, který se mu usadil na tvářích.
"Hyukie" zasténal chlapec a zašil sebou.
Kangin se zamračil. Komu patřilo to jméno, vyslovené s určitou dávkou bolesti i něžnosti. Lehce mu přejel po tváři mokrým ručníkem a pohladil ho po černých vláscích.
Chlapec se zamrvil a jeho tvář se stála bolestí. Za zavřenýma očima se mu míhala vzpomínka na chlapce. Noční můra, která mu změnila už navždy život.
Bouračka, následné uzdravování a… pak ten nejbolestnější rozchod, který kdy zažil. Hyukie ho opustil přesně ve chvíli, kdy jej potřeboval nejvíc. Proto se odstěhoval ze Soulu, opustil výhodnou práci právníka a našel si dům někde daleko od něj.
Daleko…
Ale teď to prožíval znova. Znovu se mu před očima odehrávala scéna, která byla jeho nejhorší vzpomínkou. Alespoň prozatím. Znovu viděl sebe, jak leží v bílé nemocniční posteli, v ruku zapíchané hadičky, a hledí na Hyuka, jež na něj shlížel trošku provinilým pohledem. Ale neměl mu tenkrát věřit. Neměl uvěřit těm jeho lživým očím. Okrajově cítil, jak mu někdo omývá obličej vlhkým hadříkem, cítil i teplé ruce, jak jej hladí po vlasech. Ale nic z toho nebylo teď podstatné. Teď se musel znovu setkat se svými vzpomínkami…

Kangin cítil, jak tělo muže ochabuje. Nebyl v bezvědomí. Usnul. Kangin si úlevně oddechl. Netušil, co by tady dělal s bezvědomým mužem. Pozorně se zadíval na jeho tvář. Byla tak mladá, tak krásná a přesto na ní bylo vidět, že si prožil svoje. Všiml si také tenké jizvy, která černovláskovi vystupovala na čele. Musel mít nehodu…
Kangin se nad svým přemýšlením zamračil. Uvažuje jako měkkota, proboha. Přesto si o Leeteuka nemohl přestat dělat starosti.
Zavrtěl hlavou a začal uvažovat prakticky. Bude mu muset převléct to zpocené oblečení. Zvedl se a přešel k velké dubové skříni. Vytáhl z ní svou košili a volné kalhoty. Sedl si na postel a natáhl se k mladíkovi, který sebou neklidně šil na posteli. Opatrně ho posadil a svlékl mu jakousi podivnou košili. Málem zalapal po dechu. Na to, jak byl ten chlapec lehký, měl neuvěřitelně vypracované tělo. Kangin neodolal. Jemně jej pohladil po prsou. Chlapec se pod tím dotekem zachvěl. Kangin zavrtěl prudce hlavou a hmátl po své košili, aby mu ji obratně přetáhl přes hlavu a stáhl ji po tom dokonalém těle dolů. A teď kalhoty. S tím už problém neměl, kolikrát své milence svlékal…
Leeteuk už za chvilku ležel pod teplou pokrývkou, která jeho spící tělo hřála. Na chvilku se probral, aby si ji nevědomky přitáhl ještě blíž a zase se propadl do spánku, který mu však nedodal ani odpočinek, ani kýžený klid.
Kangin jej ještě chvilku pozoroval a pak si promnul oči. Hodiny dole v hale odbily půlnoc a on se rozhodl, že je čas jít spát. Natáhl se na posteli a sfoukl jedinou svíčku, která teď v jeho ložnici ještě svítila. Vedle sebe měl spícího chlapce. Nedotkl se ho však. Zavřel oči a zanedlouho usnul.

Probudilo jej horko. Otevřel unavené oči a sáhl si na čelo. Sálalo horečkou. Stočil pohled vedle sebe a zamračil se. Ležel tam muž, na kterého si matně vzpomínal. Něco… něco se včera stalo. Nebyl ve své posteli, ležel v nějaké cizí a ještě s cizím člověkem. Ustaraně svraštil obočí. Vzpomínky… vzpomínal si na… vězení, pak na knihovnu? Rozhovor s tímhle mužem. Koupel… a pak už nic. Bylo jen černo a prázdno. Obrátil hlavu a hlasitě zasténal. Byla jako střep.
Kangina ten zvuk probral. Rychle otevřel oči a spatřil vedle sebe mladíka, jak se drží za hlavu a něco nesrozumitelně mumlá.
Rychle se v posteli narovnal a hmátl po hadříku, který včera odhodil vedle sebe. Namočil ho ve vodě, která byla v mističce, a pak jím otřel čelo černovlasému chlapci. Ten na něj upřel horečkou zastřené oči.
"Ty?" zeptal se, ale neměl sílu pokračovat. Cítil se tak slabý. Ačkoli jeho mozek se s tím chlapem chtěl hádat, ať jej nechá na pokoji, když jej včera chtěl jen tak ojet, tělo nemá sílu.
"Jsem Kangin." Zašeptal muž a jemně se usmál. Ani se nesnažil pozastavovat se nad svým podivným chováním. Ten chlapec potřeboval jeho péči a on mu ji hodlal poskytnout. Někdo zaklepal na dveře a Kangin vylezl z postele. Otevřel dveře a podíval se na služebnou.
"Můžeme podávat snídani, pane?"
"Jistě a udělejte dvě porce. Děkuji." Kangin dveře znovu zavřel a přešel k chlapci.
"Musíš se najíst."
Leeteuk přikývl. Nehodlal protestovat. Začal se opatrně hrabat z peřiny, když v tu ránu strnul. Co to měl sakra na sobě? Kde je jeho pyžamo?
Kangin si všiml jeho pohledu. "Sundal jsem ti to divné oblečení. Měl jsi ho celé propocené." Pokrčil ledabyle rameny a urovnával věci na stole, aby se tam vešly obě snídaně. I když pohyboval, že se ten chlapec vyhrabe z postele.
Na dveře se ozvalo další zaklepání, a když je znovu otevřel, služebná tam stála s podnosem plným jídla.
Vzal si jej od ní a pak zabouchl dveře do komnaty.
"Nakrmím tě."
"To je dobrý. Zvládnu to sám." Leeteuk se vzpamatoval a se zapřením všech sil se posadil. Byl zvědav na to, jak se nají, ale rozhodně se nehodlal nechat krmit, jak malé dítě. Proboha je mu děvetadvacet, není nesvéprávnej.
Ovšem ten chlap… Kangin… to nechtěl nechat jen tak.
"Máš horečku, rozhodně tě nakrmím, ještě bys polil celou postel. No tak Leeteuku, nech mně to udělat. Pak tě nechám spát. Slibuju."
Černovlásek si jej chvíli prohlížel a pak svraštil obočí.
"O co tady sakra jde? Ještě včera jsi mně chtěl vojet a dneska si hraješ na starostlivého přítele?"
"Přiznávám od toho, že se o tebe starám, taky čekám jisté výhody, jako třeba až se uzdravíš, tak mi do tý postele bez řečí vlezeš, ale to bude kvůli tvému stavu ještě za dlouho, takže buď poslušnej a budeme oba spokojení. A teď tě nakrmím."
Leeteuk si jen odfrkl, ale už nic nenamítal. Jak se přesvědčil, nemělo to cenu, takže se jen pohodlně opřel do polštářů a podíval se na Kangina.
Ten si vzal misku s horkým vývarem a přešel k posteli. Sedl si pohodlně a lžíci plnou polévky přenesl k mladíkovým rtům. Leeteuk to všechno poslušně snědl a pak se podíval na Kangina. Jejich tváře byly od sebe vzdáleny jen pár centimetrů, přesto si však všiml drobných pih, které měl roznesené po nose. Svým způsobem to působilo strašně roztomile. Všiml si i hustých černých řas, které se chvěly při každém mrknutí.
A dost! Začínáš tady uvažovat jak zamilovaný blázen. Okřikl se v duchu. Fakt, že si takovýhle maličkostí všímal i u Hyuka, mu na náladě moc nepřidávalo.
Leeteuk se rychle odtáhl, ale hlavou narazil jen do čela postele. Před očima mu vyprsklo pár hvězdiček.
Slyšel tichý smích a na tváři jemnou dlaň.
"Dávej pozor, teď tě tady rozhodně neznásilním. Vyspi se. Musím jít pracovat."
Kangin jej i přes sebezapření pohladil jemně po tváři a pak se zvedl.
"Vrátím se, abych ti dal oběd. Teď odpočívej."
Leeteuk se sesunul do postele a pozoroval jej hnědýma očima. Natáhl se po přikrývce a zavrtal se do ní. Kangin se převlékl z pyžama do normálního oblečení a vyšel z pokoje. Leeteuk zavřel oči a zanedlouho usnul.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama