Stvořeni pro sebe - 4.díl

11. října 2013 v 8:22 | Rose |  Stvořeni pro sebe
Hááá. jedeme do divadla, na celý den. No, tedy respektivě já a Kira, takže jsem se usnesla, že vám sem zase něco přidám, aby jste měli co číst :) No, tak já jdu, za chvilku musíme pásit. Lidi, není to moc dlouhý, nevím proč jsem tu kapitolu takhle zkrátila. No nic :) užijte si to koťátka :*

Taemin otevřel oči a málem tiše zakňučel. Rány, které se hojily, byli citlivé a každý, i sebemenší pohyb bolel. Opatrně se zavrtěl na posteli a pohlédl k velkému stolu. Téměř neslyšně zaúpěl. Byl tam. Tak jako poslední dny. A Taemin, jako každý den, doufal, že je to jen sen. Ale nikdy se z něho neprobudil. To, že byl u pána města, už dokázal vstřebat, ale strach neustával. Minho Kima Jonghyuna znal. A to i vcelku dobře.
Jonghyun si všiml, že se jeho tajemný chlapec probudil. Poté, co mu před třemi dny omdlel, na něj nespěchal. Neznal dokonce ani jeho jméno. Chlapec na něj nepromluvil a Jonghyun se zatím neptal. Stačilo, že v těch očích vždycky viděl strach. Netušil z čeho. Jeho se bát nemusel, nikdy by mu neublížil. Ale to ten chlapce nechtěl vědět. Přestože už mu to tolikrát řekl.
"Dobrá ráno." Usmál se mile, tak jako každý den a v duchu si říkal, jestli se dneškem něco změní. Pravděpodobně ne. Ren i Key u něj stále byli a Ren dohlížel na tohohle malého. Byl také jediný, s kým chlapec spolupracoval. Zdálo se, že Renovi věří a jako jediného se ho nebojí.
"Nechám ti přinést snídani. Musíš jíst, aby ses brzy uzdravil." Nepřestával se usmívat. Ten malý byl prostě sladký. I když byl pomlácený, evidentně vyděšený a odmítal mluvit, něco na něm bylo neuvěřitelně sladkého.
Taemin muže pozoroval velkýma hnědýma očima a neubránil se vyděšenému vyjeknutí, když se pohnul směrem k němu. Ačkoli si mohl říkat, že ten muž jde jen pro snídani, přece jen se k němu přiblížil a opustil stůl. A Taeminovi najednou nepřišla ta postel tak bezpečná. Bezděčně sebou cukl.
Jonghyun se zamračil. Tohle nebylo dobré. Ačkoli se snažil sebevíc, ten chlapec z něj byl den ode dne vyděšenější.
"Zavolám Rena, aby tě zase prohlédl ano?"
Chvilku na dlouhovláska hleděl a potom se otočil ke dveřím.
Taeminovi to v hlavičce šrotovalo. Ano, Ren… toho se nebál. Byl hodný. Byl k němu něžný. A nijak mu neubližoval.

Blonďáček se ve dveřích objevil vzápětí. Vlasy měl rozcuchané, jako kdyby jej vytáhli právě z postele a pracně se je snažil sepnout.
"Ahoj, je ti lépe?" zeptal se se zvědavým výrazem a přistoupil k posteli.
Taemin zavrtěl hlavou na znamení, že ne.
Ren se zamračil. Ten chlapec odmítal mluvit. Co se mu stalo tak hrůzného, že odmítal promluvit i na člověka, kterému očividně alespoň trošku věřil?
"Dobře, tak já tě opatrně prohlédnu a potom tě nakrmím, ano? Nebo to chceš zkusit sám?"
Taemin chvilku uvažoval a o jeho slovech a pak se bojácně pousmál. A ukázal na sebe.
"Takže sám? No dobře. Jsem moc rád, že se cítíš natolik silný, že si myslíš, že bys to mohl zvládnout." Ren byl upřímně překvapený jak chlapcovou reakcí, tak i pousmáním. Sice bylo jen nepatrné a prchavé, ale i přesto… bylo. A když věřil trošku jemu, bylo to jen pár krůčků od toho, aby začal věřit i Jonghyunovi.
Ten přišel do pokoje zrovna ve chvíli, kdy Ren prohlížel mladíkovův hojící se hrudník. Zaznamenal to podle chlapcova trhnutí. Rychle mu přetáhl košili přes tělo a usmál se na něj.
"Tak to zkusíš?"
A chlapec kývl.
"Hyunie? Můžeš mi prosím přinést tu polívku? Ten malý se chce zkusit najíst sám."
Taemin očekával křik… nebo alespoň tvrzení, že to nezvládne a že si Jonghyun rozhodně nenechá umazat peřiny. Ale nic z toho se nestalo. Hyun se usmál jako sluníčko a přinesl Renovi misku s polévkou.
"Budu u tebe sedět, kdybys už nemohl, ano?"
Taemin na něj chvilku hleděl a pak kývl hlavou.
Vzal si do ruky mističku a pomalu jedl. Byl to nezvyk. Ležet v teplé posteli a jíst něco jiného než jen kůrku chleba. Minho se o něj nestaral. Jednou za týden dostal studenou polévku, ale potom jej zase čekali kůrky. Taemin nikdy nepřišel na to, jak to že přežil. Možná síla vůle? Ale i tu teď postrádal.
Ale jedl dál. Věděl moc dobře, že když se nají, dostane se do svojí původní formy. Ruce se mu trochu třásly, ale dokázal to do sebe vpravit, aniž by něco polil.
Ren se na něj usmíval a trpělivě u něj seděl, než chlapec dojedl. Po celou dobu jej hlídal, protože se chlapci třásli trošku ruce a byl připravený kdykoli od něj misku převzít. Choval se k němu jako ke svému dítěti, přestože musel být starší než on sám.
"Chceš ještě?"
Dlouhovlásek na něj chvilku hleděl a pak s ostychem přikývl. Trošku se bál, jak druhý chlap zareaguje, ale ten se jen znovu usmál a zmizel za dveřmi.
"Hyun ti ji rychle přinese. Je dobře, že jíš." Ren sáhl mladíkovi na čelo a se spokojeností zaznamenal, že chlapcova teplota ustupuje. Byl za to rád.
"Ale teď už tě nakrmím. Musíš odpočívat." Chlapec kývl. Otevřeli se dveře a Jonghyun vstoupil do ložnice. Opatrně šel k oběma chlapcům, kteří seděli na posteli a oba jej upřeně pozorovali. Jeden s něhou, druhý s nesmírným strachem.
"Tak tady to máš. Jdu teď pracovat, tak kdybyste něco potřebovali, stačí říct, budu vedle." Usmál se mile.
Ren kývl a taky se usmál. Druhý chlapec k němu také stočil oči, přeplněné strachem.
Jonghyun neodolal a sklonil se k chlapci blíž.
"Nechci ti ublížit." Zašeptal a narovnal se. Potom odešel.
Taemin se podíval na blonďáčka, který držel v rukou misku. Netušil jak se tváří, ale ovládal jej strach. Ledové ruce strachu mu svírali bolestně bušící srdíčko.
"Má pravdu. Nemusíš se ho bát. Tak jako se nemusíš bát mně. Mně se nebojíš, ne?" zeptal se Ren a jemně jej pohladil po tvářičce. Už před jeho doteky necukal. Nebál se. Taemin opatrně zavrtěl hlavou.
"Řekneš mi, jak se jmenuješ?" zeptal se jemně a začal ho krmit. Dal mu tak pár chvilek na rozmyšlenou. Nevěřil, že mu to řekne. Ale jak pozoroval jeho chování za poslední tři dny, mohl doufat, že mu ten chlapec věří. Vybral lžičkou jídlo z misky a podíval se na dlouhovláska. Nevypadal, že by mu chtěl něco říct. No dobře, zeptá se ho zase za pár dní. Otočí se, připravený na odchod, ale v tom jej zastaví jemný hlas.
"Jsem Taemin."
Ren se otočil a pomalu se znovu přemístil k posteli.
V chlapcových očích se objevil strach. Řekl snad něco špatně? Vždyť…
"Děkuju. Řeknu to Jonghyunovi."
"Ne" ten vyděšený výkřik Rena zadržel. Chtěl se zeptat proč, ale nakonec usoudil, že to prozatím nechá být. To si pak Jonghyun vyřeší sám.
"Dobře, ale teď si zase lehni. Půjdu teď vedle, ať máš na chvilku klid."
Taemin kývl a položil se zpátky do peřin. Cítil se tak slabý… blonďáček ani nestihl zavřít dveře a Taemin už spal.

Zavřel za sebou svou komnatu a unaveně si oddechl. Tohle jej… vyčerpávalo.
"Copak je lásko?" ozval se mu u ucha tichý Keyův hlas a Ren se musel usmát.
"Jsem unavený. Potřeboval bych spát. Potřeboval bych volno. Nevadí mi, se o toho chlapce starat, jenom mně děsí ten jeho strach v očích. Na mně už se tak nedívá, ale na Jonghyuna pohlíží, jako kdyby to byl sám satan. Chtěl bych jim nějak pomoct, ale nevím jak, Keyi." Ren zavřel dveře a opřel se o hruď svého přítele.
Key se na blonďáčka díval. Vypadal tak křehce, přesto to byl silný chlap. Něžně se usmál a zvedl mu bradu. Podíval se do jeho krásných očí a nepatrně se sehnul, aby jej políbil na ty rozkošné rtíky.
"Oni si pomůžou sami. Ten chlapec časem pozná, že mu Jonghyun nechce ublížit. Vždyť je to jasné. Kdyby ten chlapec na něj nepohlížel se strachem, poznal by to také." Zašeptal a vzal Rena do náruče. Neustále jej udivovalo, jak je ten chlapec křehký a lehký.
Položil jej na postel. "Odpočiň si."
"Nemůžu. Musím jej hlídat. Slíbila jsem-"
"Já se o něj, když tak postarám."
"Ale-"
"Spi, Rene." Přikázal mu Key jako přísná máma a přikryl jej peřinou.
Věnoval mu ještě polibek a potom vyšel ze dveří.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Tsuyu Tsuyu | 13. října 2013 v 19:48 | Reagovat

Chci vědět, jak se to bude rozvíjet mezi Taeminem a Jjongem!:O
že brzo přibude další kapitola?:(
prosím, prosím.. je to dokonalé:')

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama