Bolest

4. června 2013 v 21:28 | Kira
Táák dětičky... Jelikož Kira hnije doma *pošla...* zjeví se nám tu (její vlastní rukou psaná a sesumírovaná jejím chorým přepracovaným mozečkem) nová povídka. Jako fakt za sebe neručím :D Ani nemám domyšleno kolik to bude mít dílů, ale jak se znám, bude to román.... takže... No takže radši nic a já se jdu oběsit pod strom, koťátka :D *Opravdu by ji zajímalo, co jí to ta čarodějnice předepsala za utrejch...*
Tudíž, já jdu tiše zemřít a vy si užijte první dílek. Howk a pá pá :)

Pár: Ren\Key
Varování: 18+ časem
Věnováno: Mojí drahé sestřičce a sekretářce v jednom xD
Velké dík, Rosie :)


Venku bylo krásně. Sluníčko svítilo a ptáci řvali jako šílení. On to ale nevnímal. Neviděl srnku, která vyšla z houští a otražitě sledovala chvějící se tělíčko. Drobný chlapec ležel na mechu a plakal. Po jeho stehnech stékala krev. Našla si cestičku přes bělostnou kůži aby se vpila do mechu. Větvemi stromů zašuměl lehký vánek a pocuchal světlé vlásky. Sušil slzy na tvářích toho chlapce. Šeptal mu do uší konejšivá slůvka. Chladil jeho zbité, roztrhané tělo. Vždyť chlapec choulící se ve zbytcích rudé košile vypadal tak křehce.... jako panenka.
Ren usedavě plakal. Jak mu to Baekho mohl udělat? Proč? Nechápal. Vžyť on mu věřil. Měl ho rád. A on ho zradil. Ublížil mu. Tak moc, že se Ren až zdráhal uvěřit, že se mu to nezdálo. V koutku mysli tiše doufal, že je to opravdu jen sen. Hnusná noční můra, ze které se probudí ve své posteli. Jenže on věděl, že je to skutečnost.
Další a další vzlyky se draly z jeho hrdla. Slzy mu už dávno došly. Ale on nedokázal vstát a jít domů. Nevěděl, co by při pohledu na Baekha měl dělat. Nesnesl myšlenku, že by znovu viděl jeho tvář. Slyšel ten důvěrně známý hlas...
Do Renovi unavené, poničené mysli se vkrádal spánek s příslibem zapomnění. A Ren vděčně zavřel oči.

Málem ho trefil šlak, když uviděl nahého chlapce spícího na mechu. Byla hodina po půlnoci, světlo měsíce jen lehce pronikalo listím stromů. Osvětlovalo tu schoulenou postavičku na zemi. Přemýšlel, zda ho tam má nechat. Už se otáčel k odchodu. Udělal pár kroků. Pak se zarazil. Otočil se zpět k tělu ve tmě. Pozorně si prohlížel jeho tvář. Porcelánová pleť, bílé vlasy. A tvář tak krásná, že by i andělé bledli závistí.
Key si povzdechl. Byl až příliš dlouho sám. Přešel k bezduchému tělu. Stáhl si z ramen plášť a mladíka do něj zabalil. S dalším povzdechem jej zvedl do náruče.

Uložil bezvládného Rena do postele. V mdlém světle svíček si všiml, že je zraněný. Krev na stehnech už zaschla a utvořila strupy. Rty měl rozkousané. Na krku se mu vybarvovaly modřiny po prstech a zubech.
Z neznámého důvodu projela Keyem vlna vzteku. Kdo mohl ublížit tak nádhernému stvoření?! Jemně pohladil Rena po vlasech. Ten sebou i ve spánku cukl.
Key se zvedl, aby došel pro vodu a houbu, ale zastavily ho Renovy prsty. Pevně svíral Keyovo zápěstí. Usmál se.
,,Neboj, vrátím se," zašeptal mu do ucha.
Stisk kolem jeho paže povolil. Vysmekl se mu a odešel. Když se vrátil, nalezl Rena svíjejícího se na posteli. Ústa otevřená v němém výkřiku, zpod řas mu stékaly slzy. Key se k němu sklonil a něžně jej sevřel v náruči. Chlapec se vzpíral, jak noční můry ovládaly jeho mysl. Ale on jej držel pevně. Opatrně Rena hladil po zádech. Vnímal zběsilý běh jeho srdce. Nehty toho chlapce se Keyovi zarývaly do ramen. Bylo mu ho tak líto. Opřel se tváří o tu Renovu.
,,Neboj se, jsem tady." Broukal mu. Křečovité sevření těla po chvíli polevilo a dech se uklidnil. Trochu se od něho odtáhl a podíval se mu do tváře. I on sám musel klidnit svoje srdce. Shrnul Renovi vlasy z obličeje. Když viděl modřinu na čelisti, pevně stiskl rty. Nenáviděl to zvíře, které mu tohle provedlo. Položil Rena zpět do peřin a natáhl se pro houbu. Bylinkovým odvarem co nejjemněji omýval chlapcovy rány. Otíral špínu a krev z Renova těla a modlil se, aby byl v pořádku. Zarazil se, když se přiblížil ke vstupu do jeho těla. Slabý pramínek krve smísený se spermatem stále stékal po bílé pokožce. Keyovi vhrkly slzy do očí. Tak se nemýlil. Znásilnili ho. Opatrně se dotkl poraněného místa a Ren bezhlesně zasténal.
,,Ššš tiše. To bude dobré." Tišil ho Key. Nechápavě nad sebou zavrtěl hlavou. Proč na něj vůbec mluví? Vždyť ho ten chlapec jistě neslyší. Pravdou však bylo, že se uklidnil.
Dál smýval krev z jeho ran a v jeho nitru narůstal vztek. To andělské stvoření... ležící bez vlády. Jaká zrůda mu mohla tak moc ublížit. Prsty přejel po Renových modřinách. Měl chuť zabít toho, co tohle jeho chlapci provedl. Počkat... jeho? Key se zarazil v půli pohybu. Protočil oči a ušklíbl se. Jo, samota je prevít. Odolal pokušení znovu Rena pohladit. Místo toho se natáhl pro mast, kterou vzal prozřetelně s sebou. Pečlivě nanášel vrstvu na každý škrábanec a modřinu na jeho těle. S lehkým ruměncem si nanesl mast na ukazováček a zatlačil na Renův otvůrek. Cítil se provinile, že mu tohle dělá, ale mast se musela dostat všude. Moc mu nepřidalo, když mu tělem projelo vzrušení. Nejraději by sám sobě nafackoval. Dokončil ošetření a s mírným úsilím navlékl Rena do dlouhé noční košile. Pak rychle odešel.
Ve vedlejší místnosti se svalil do koženého křesla a tlumeně zaúpěl. Copak už se dost nepoučil? Copak nezažil dost bolesti? Tak proč mu osud přivedl do cesty tohohle anděla? Zoufale si vjel prsty do vlasů. Nepodlehne mu. Tentokrát už se minulost nebude opakovat.

Rena probudilo horko. Šílené vedro spalující jeho tělo. A zároveň mráz, jenž ho rozechvíval do konečků prstů. Matně si uvědomoval, že už není v lese. Ale jeho horečnatá mysl nebyla schopna přemýšlet. Zavřel oči. Místnost se s ním otáčela. Pevně sevřel peřinu v hrsti. Slyšel Baeekhův hlas. Věděl, že blouzní, ale i tak jím otřásala hrůza. Pokusil se vykřiknout. Zahnat pryč Baekhův hlas i tvář, která se vynořovala z jeho podvědomí. Vzpomínky pohltily Rena v dusivé kakofonii děsu. Ren křičel, ale z jeho úst nevyšel žádný zvuk. Pokusil se vstát a utéct před těmi iluzemi, ale nohy ho neunesly. Sesunul se na zem a schoulil se do klubíčka.

Key vyskočil jako na pérku, když uslyšel z ložnice tupou ránu. Vletěl do pokoje jako namydlený blesk. Do očí ho udeřila prázdná postel. Chvíli mu trvalo, než si všiml Rena schouleného za křeslem. Prohlížel si Keye skelnýma očima.
,,Jen klid, neublížím ti." Pronesl tiše a přistoupil k němu. Neušlo mu, že se chlapec ještě víc schoulil. Velikýma očima mu bleskla čirá hrůza. Renovy rty se zběsile pohybovaly, ale nevyšel z nich ani tón. Key si tiše povzdechl. Chápal jeho strach, ale musel ho urychleně dostat do postele. Podle všeho měl vysokou horečku.
,Následky zranění, šok i noc v lese...' Pomyslel si Key hořce. Přiklekl si k němu a natáhl ruce dlaněmi vzhůru. Snažil se působit uklidňujícím dojmem.
,,Neboj se, máš vysokou horečku. Pomůžu ti do postele, jen to, nic víc. Neublížím ti, slibuju. Chci ti pomoct." Mluvil pomalu a tiše. Všiml si, že už ho chlapec začíná vnímat.

Renovou rozháranou myslí cloumal strach. Vnímal, že na něj neznámý muž mluví, ale smysl slov mu zcela unikal. Podvědomně cítil, že mu nechce ublížit, ale nedokázal potlačit děs. Ale uklidňující samet hlasu toho muže pomalu zaháněl ozvěnu vzpomínek. A Ren konečně porozumněl i slovům.
,,... neublížím ti, slibuju. Chci ti jen pomoct." Říkal mu Key právě. Ren se na něj podezřívavě podíval. Pomoct? A jen to? Proč by to dělal, vždyť ho ani nezná.
,,Našel jsem tě v lese. Byl jsi zraněný, nemohl jsem tě tam nechat. Vážně ti nic neudělám, ale musíš zpátky do postele, ano. Máš horečku."
Ren skenoval jeho rysy. Krátké vlasy, černé jako havraní peří. Souměrný obličej, malinové rty a... páska přes oči. Je ten muž snad slepý? Tělem se mu rozlil pocit viny. Zachránil ho. A on takhle vyvádí. Zastyděl se. Pořád se bál, to ano. Strach mu vířil v žilách, zachvacoval jeho mysl, ale ten muž.... ten muž jehož nikdy před tím neviděl, ho uklidňoval. Opatrně se vyškrábal na nohy a Key ho podepřel. Ren se neubránil cuknutí, ale nezdálo se, že by se to toho muže dotklo. Vlastně se usmíval. Téměř neznatelně, ale nádherně.
,,Jmenuji se Key, kdyby tě to zajímalo," sdělil mu tiše, když ho peřinou přikrýval až ke krku.
,,Ren," naznačil on rty. Nenáviděl své hlasivky, které ho odmítaly poslouchat. Vždyť Key byl slepý.
,,To je hezké jméno," odrovnal ho Key. ,,Ren..." zopakoval jeho jméno a navzdory strachu a horečce Ren cítil jak mu rudnou uši. Jakým způsobem vyslovil to slovo, jak se s ním pomazil... ale, jak to, že ho věděl. Copak vidí? A jestli ano, proč ta páska?
,,Mám citlivé oči na světlo," vyložil si Key správně Renovo zmatený výraz. Renovi cuklo v obočí. Ten chlap mu četl myšlenky! Jinak to prostě neviděl. Key se v duchu zasmál, četl v obličeji toho chlapce jako v otevřené knize.
,,A myšlenky ti taky nečtu," ujistil ho. Pobavilo jej, když bělovlasý nedůvěřivě nakrčil nosík. ,,Vážně ne. A jak se vůbec cítíš, Rene?"
,,Ujde to, ale pořád je mi zima." Odpověděl mu bezhlesně.
,,Máš vysokou horečku, velmi si prochladl. Osobně se divím, že se ti nestalo nic horšího."
Ren měl po něm chuť něco hodit. Nic horšího? Němý nebyl vždycky! Lehce potřásl hlavou. Neměl právo se na Keye zlobit, přeci jen, to díky němu je na živu. Ale... co od něj za svou pomoc bude žádat? Proč mu pomohl? Nemohl potlači nepříjemné mrazení, které mu přeběhlo po zádech. Mimoděk se schoulil.

Keyovi neušla změna v Renově chování. Vnímal strach, který mu jako jed koloval tělem. Nedivil se mu. Kdyby se něco podobného stalo jemu, nejspíš by sám skočil z hradní věže.
,,Vyspi se, Rene. Kdyby cokoli, jsem hned vedle, ano. Kdyžtak hoď knížkou o dveře."
Poslední slova donutila Rena se usmát. V životě by knihou nehodil. Na to si jich příliš vážil. Všiml si, že se Key zastavil ve dveřích. Byl otočený jeho směrem a kdyby neměl pásku přes oči, řekl by, že na něj zírá. A Key skutečně zíral. Zíral na ten dokonalý úsměv, který, i když na chvilku, probleskl Renovo tváří.
,,Dobrou noc," vydechl okouzleně a vyklouzl ze dveří.
,,Dobrou noc," odpověděl chlapec neslyšně. Víčka se mu sama zavřela a svět nočních můr se zaradoval. Vždyť jeho oběť se právě vrátila.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 mikki mikki | Web | 26. října 2015 v 1:11 | Reagovat

doufám, že mohu v budoucnu počítat s pokračováním :-D

2 kira-rose kira-rose | 1. listopadu 2015 v 0:02 | Reagovat

No, jelikož je pozastavená už dva roky... a furt žádná spásná myšlenka, tak se obávám, že je to ztraceno :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama