5.kapitola

21. května 2013 v 19:43 | Rose |  Right to love
Tak lidi, jsem tady znova... :D to je štěstí fakt... :D K povídce, nic moc se tam nestalo, krom toho, že se JR setká se svou noční můrou a to co bude následovat si přečtete :) Taky budu měnit obrázky, změna je život, takže jak nový obrázek Donghaeho, který uvidíte už dneska, tak i nový obrázek Jonghyuna :) Tak a já pádám není mi moc dobře, takže páčko lidičky a doufám, že se bude líbit :)


JR opatrně hmátne po prázdném místu vedle sebe a nespokojeně zamručí. Kde je?
Prudce otevře oči a zírá do opěradla velké pohovky. No to teda… jak se sem dostal? Nepamatoval si jeho noční rozhovor s hnědovlasým chlapcem.
"Dobré ráno, Šípková Růženko. Jak ses vyspal?" Hae se na něj zaculil. Nesl obří tác se snídaní. Umanul si, že si toho chlapce rozmazlí. A taky si vzpomněl na to, co se stalo včera v tom obchoďáku a on chtěl vědět, co to bylo! Takže potřeboval dostat Jonghyuna do sdílné nálady. Jo bylo to trochu sobectví, ale nic jiného dělat nemohl. A ještě k tomu museli dneska do jeho školy. Odmaturuje už jinde.
"Hm, jak… jak sem se sem dostal?"
"Po svých" pokrčil Hae rameny a usmál se. "Přišel jsi v noci na pokec. V ložnici ses bál, no a tak jsem si tě nechal tady. A teď, jak ses vyspal?"
"Jo, dobře. Dneska máme zajít do školy, co?" řekl JR, ale už obhlížel tác s jídlem.
"Vezmi si, udělal jsem pro oba dost. Jo, dneska tam musíme zajít, abys mohl ukončit studium. Tedy, pokud ses přes noc nerozmyslel a nechtěl by ses tam vrátit a odmaturovat tam."
"Jenom to ne." Upřímné zděšení v Hyunově tváří přesvědčilo Haeho o tom, že si to skutečně nerozmyslel.
"Dobře, po snídani vyrazíme. A co, by jsi řekl na nějaký oběd v restauraci?" usměje se Hae znovu a zakousne se do svého chleba. JR se nejdřív napije čaje a pak se na něj podívá. "Jestli se ti nechce vařit, tak klidně." Usměje se.

Zastaví se před školou, do které Jonghyun donedávna chodil. Ale dneska ten svůj strach prožíval jinak. Dneska se tolik nebál, jako vždycky, když sem chodil sám, každý den. Svět mu od doby, co poznal Haea, přišel barevnější a hlavně… jednodušší. Možná to bylo tím, že Hae ho dokázal udělat jednodušším.
"Tak pojď, ať to máme za sebou. Potom se projdeme po městě." Chytí ho Hae pevně za ruku a JR mu stisk oplatí. Otevře dveře do školy a projdou, pro něj tak známou chodbou. Zastaví se u ředitelny a zaklepe. Po vyzvání stiskne kliku Hae. Hodlá do toho lvího doupěte vstoupit první.
"Dobrý den, co si přejete? Pan ředitel nemá zrovna moc času."
"Nebude to trvat dlouho, slibujem." Kývne na sekretářku Hae a protáhne kolem ní Hyuna. Ta ženská se mu nelíbí, ostatně jako celý zbytek školy. Chodby jsou tmavé a zdají se být i špinavé, o zařízení ani nemluvě. A to tady mají studovat bohatý děti. To tak.
Hae otevře dveře do kanceláře a vstoupí do nich.
"Kdo jste?"
"Jmenuji se Lee Donghae a jsem tady ohledně vašeho studenta. Chci ukončit jeho studium na téhle škole."
"A kdo vás k tomu opravňuje, pane?" zeptal se ředitel, najednou brunátný vztekem.
"To, že jsem jeho adoptivní rodič. Jak jsem se od Jonghyuna dozvěděl, byl v této škole zmlácený. A proto nechci, aby tady dál studoval."
"T- to musím nejdříve probrat se studentem. Nemusí chtít tuto školu opustit."
"Ale já chci." Ozval se Hyun, který až doteď stál za hnědovláskovými zády. Upřel na ředitele svoje velké oči, které vyjadřovaly takovou zlost, že se ředitel zachvěl.
"No tak dobře. Kdy chcete své studium ukončit?"
"Teď hned! Donghae, počkáš na mně prosím na chodbě? Chci to tady s panem ředitelem vyřešit o samotě. Za chvilku tam jsem, neboj se." JR pevně stiskl jeho ruku a pak ji pustil. Donghae se mu ještě chvíli díval do očí, ale když v nich neviděl nic, co by ho znepokojovalo, jen kývl a bez pozdravu odešel. Na chodbě se opřel o zeď a založil si ruce na prsou. Nezbývalo jen čekat.
JR se opřel rukama o stůl a zadíval se ředitelovi přímo do očí. Už se ho nebál. On se ho nikdy nezastal. Ani tehdy, když za ním přišel, že ho šikanují, ani tehdy, když za ním poprvé přišel zmlácený.
" Dejte mi papíry o tom, že jsem ukončil studium na týhle podělaný škole a já zmizím z týhle školy. A jsem za to rád. Vlastně… už tak nějak nejsem žákem týhle školy, takže vám to řeknu na rovinu. Jste hajzl. Za prachy boháčů, kteří sem cpou své ctnostné dětičky, jste ochoten přehlížet přestupky, co se tady dějí. Šikana a bití dětí jako jsem já. A ano… nebyl jsem zdaleka jediný. Dělejte s tím něco. A teď mi dejte laskavě ty papíry."
JR se narovnal a počkal, zda ředitel nezačne se svým proslovem. Kupodivu ne. Podepsal beze slova papíry, div je neverval Hyunovi do rukou. "Zmizte" sykl a probodl ho nenávistným pohledem.
JR se ušklíbl a vyšel z kanceláře. Tam padl do náruče Haemu, který to všechno slyšel a opravdu, měl sto chutí tam v jednu chvíli vlítnout. Takhle nenávistně Jonghyuna ještě mluvit neslyšel.
"Neměl jsem si to k němu dovolit, je to přeci ředitel. Může mi zavařit na jiných školách. Měl bych se mu jít omluvit." Šeptal tiše chlapec a Hae ho pevně držel. Tušil, že k tomuhle výlevu musel JR sbírat veškerou svou odvahu. "Nikam nepůjdeš. Řekl jsi mu jen to, co je pravda. Takže teď půjdeme někam na oběd a pak se projdeme po městě. Co na to říkáš?" Hae vzal hnědovláska za bradu a přinutil ho, aby se mu podíval do očí.
"Dobře" kývl jen. Hae se usmál a lípl mu pusu na tvář. Potřeboval se toho chlapce prostě nějak dotýkat.
Vzal ho za ruku a vedl ho chodbou. V tu chvíli zazvonilo na přestávku a ze třídy se vyhrnulo mnoho lidí. JR zahlédl Sungminovu blonďatou kštici a modlil se, aby si ho chlapec nevšiml. Takové štěstí ovšem neměl. Sungmin už si to k nim razil a jeho kamarádíčci odstrkovali ty, kteří jim stáli nevědomky v cestě.
"Hae pojď, prosím tě." Zašeptal zděšeně Jonghyun. Hae v jeho hlase pocítil paniku a rozhlédl se. Zaujal ho blonďatý mladík, který šel přímo k nim. Než stačil rychle zareagovat, chlapec už byl u nich.
"Ah, tady je naše malá kurvička. Kde jsi byl tak dlouho? Postrádali jsme tě tady." Hae sebou trhl při tom, jak ten kluk oslovil Jonghyuna a nebezpečně se po něm podíval. Za prvé se mu vůbec nelíbil, za druhé JR z něj byl očividně nesvůj a za třetí, měl takový neblahý dojem, že právě kvůli němu skončil ten chlapec v nemocnici.
Jonghyun mlčel. Jako kdyby najednou přišel o hlas.
"A ty jsi kdo?" zeptal se Hae a div, že temně nezavrčel.
"Co je ti po tom? S tebou se nikdo nebaví."
"Hm, tak myslím, že budeš muset. Asi jsem na to kápl, ale ty jsi určitě ten parchant, kvůli kterému mi skončil pod rukama na operačním stole, že?"
"Doktůrek? No, míval jsi lepší vkus Jonghyune." Sungmin byl tak arogantní, jak si jen troufal. Fakt, že z toho doktora šel strach, nijak neopomíjel. Ale nemohl se zbavit dojmu, že o něm neví všechno. Ne, ten chlap o jejich Hyunovi opravdu moc nevěděl.
"Jdeme. Nebudu se tady bavit s někým, kdo se chová jako největší parchant pod sluncem. Stejně… ještě se uvidíme." Zavrčel Donghae a chytil Jonghyuna za ruku. Cítil, jak se třese. Měl strach.
Chtěl odejít, ale zastavil ho blonďákův hlas. "Hyunie? Měl bys svému novému příteli říct všechno. Všechno co se dělo." Řekl posměšně Sungmin a čekal nějakou reakci. Žádná se nedostavila. Viděl jen Hyunova napjatá záda a pak se chlapec pohnul. Ale ne k němu. Táhl Haea k východu ze školy. Měl co dělat aby se nerozbrečel. Takhle to prostě muselo dopadnout. Věděl, že je chyba sem chodit, ale musel to udělat. A teď Sungmin mluvil s ním. S Donghaem. Proboha. Slzičky bezmocnosti a vzteku se mu tlačili do očí. Konečně vyšli na vzduch. Ale ani tam se JR nezastavil. Potřeboval pryč od tohohle hnusného místa. Potřeboval někam, kde by si mohl v klidu sednout. Potřeboval přemýšlet. Ale copak to šlo?
Otočil hlavu a setkal se s Haeho upřeným pohledem. Teď to přijde. Děsil se toho okamžiku, ale zároveň ho chtěl mít co nejrychleji za sebou. A jestli ho Hae zavrhne? Hm, co by také čekal, že? Doufal, že mu to bude moci povědět, až se trošku poznají a on bude na nové škole. Ale asi ne.
"Tak copak se děje, Jonghyune?" Hae konečně otevřel pusu, aby se zeptal. Měl tolik otázek a na žádnou z nich neměl odpověď. A to ho štvalo a deprimovalo.
Odtáhl chlapce na lavičku v nedalekém parku. Vzhledem k dopolední hodině, byl park skoro prázdný a to mu vyhovovalo. Kdyby byl trpělivější, vydržel by to do bytu, ale potřeboval to vědět hned. Všechno, co se tomu nebohému chlapci stalo.
Sedli si na lavičku a Hae ho vzal za bradu.
"Neboj se mi to říct. Bolí mě, že mi nevěříš. Vidím to na tobě. No tak Hyunie, řekni mi, co se ti všechno v životě stalo. Prosím."
Viděl tu bolest v těch nádherných očích. Tu němou prosbu a slib, že ho nezavrhne. To všechno stačil JR spatřit, než zahanbeně sklopil hlavu a svěsil ramena.
"Když jsem přišel na tuhle střední školu, měl jsem tam peklo. Spolužáci z bohatších rodin věděli, co jsem zač. Co jsme zač my ostatní. Dokázali to vycítit. A to byli naše slabiny. Do jisté míry jsem si s tím uměl poradit. Přežíval jsem takhle rok. Posměšky dopadali na mou hlavu, ale já se uzavřel do sebe a nevšímal si toho. Nejlepší obrana na téhle škole. Jednou v noci jsem šel pozdě do dětského domova. Něco mně zdrželo a tak jsem musel pospíchat. V domově už na mě čekala ředitelka. Vynadala mi a já musel na samotku. Něco jako ve vězení. Strávil jsem tam celou noc. Od té doby jsem byl vždycky přesný, abych byl brzy v domově. Nechtěl jsem znovu zažít tu bezmoc a chlad, který jsem tenkrát v noci okusil. Druhý den jsem se vypravil do školy. Bylo to jako každý den. Až na to, že tenkrát se něco změnila. Vyhlédl si mně Sungmin. Zpočátku se ke mně choval jako kamarád a nakonec jsme se sblížili. Víš, byl jsem rád, že se mnou někdo mluví, že mi někdo naslouchá. Říkal jsem si, že je lepší mít nějakého kamaráda, než žádného. A tak to šlo dál. Pár měsíců jsem takhle vydržel, ale pak se ke mně Sungmin začal chovat jinak. Nejdřív to byli jen náznaky, ale pak po mně vyjel. A já se nebránil. Možná jsem ho miloval, kdo ví. Byl ke mně do té doby milý a hodný a já potřeboval asi trochu citu. To bylo to nejhorší. On využíval toho, před čím já se nemohl skrýt. Sténal jsem mu v náručí jak děvka, Hae. Od té doby jsem se cítil jak ten nejhorší člověk pod sluncem.
Chvilku to fungovalo. Choval se ke mně jako ke svému příteli. Vozil mně do školy, vždycky po tom co jsme se milovali- " JR se ušklíbl "- ležel vedle mě a šeptal mi slova lásky. Byl jsem tak naivní. A pak to přestalo. Začal se chovat hrubě, začal mně mlátit. Nejhorší na tom všem ale bylo, že i přesto všechno co mi dělal, jsem toužil být s ním. Toužil jsem po jeho pozornosti. I kdyby měla být sebekrutější. A on toho využíval. Začal mně mlátit, začal mi psychicky ubližovat. A dál… dál si to asi umíš představit."
"Znásilnil tě?"
JR si otřel oči. "Nechtěl jsem… ale stejně jsem mu sténal v náručí jako děvka. Vždycky. Pokaždé. Hnusil jsem se sám sobě, ale nešlo s tím nic dělat. Stydím se za sebe." Tak a bylo to venku. A teď musel jen čekat jak Hae zareaguje.
Donghae sledoval chlapce vedle sebe. Zažil si očistec, a přesto to zvládl. Věděl, že se JR bojí. Ale netušil čeho.
Vzal jej za ruku a přitáhl si ho k sobě. Zvedl mu tvář a podíval se do těch nádherných hnědých očí. Byli naplněné smutkem a bolestí. A on je chtěl vymazat. Pomalu se k němu přiblížil a dotkl se rty chlapových. Byli sladké, přesně tak jak si pamatoval. Jemně jej líbal. A náhle ucítil slanou chuť. Slzy. Stékaly po Jonghyunově tváři a on je nemohl zastavit. Zmateně se na klučinu podíval a setřel mu slzy z tváří.
"Proč pláčeš? Je to za tebou. Už nikdy nic takového nemusíš zažít. Slibuju. Nenechám nikoho, aby ti ublížil." Hae to myslel smrtelně vážně. To by radši sám umřel, než by dopustil, aby někdo tomuhle štěňátku ublížil. Anebo by ho vlastnoručně zabil.
"Děkuji" zašeptal JR a pevně hnědovláska objal. Potřeboval cítit jeho blízkost. Hae se usmál a objetí mu oplatil.

"Tak co si dáš?" zeptal se Hae, spokojeně se tvářícího Jonghyuna. Už tady seděli tak hodinu a měli za sebou už kafe a zákusek. Teď byl čas na oběd.
"Nevím. Asi to co si dáš ty." Pokrčil rameny Hyun a rozhlédl se kolem sebe. Nacházel se v jedné z dražších restaurací v Seoulu. Cítil se tu dost nesvůj, ale Donghae nedbal na jeho protesty, že sem prostě nepatří a zatáhl ho dovnitř. A tak už tady seděli.
"Dobře" kývl doktor a kývl na servírku. Ta k nim s milým úsměvem přešla a napsala si objednávku.
Když odešla, otočil se Hae znovu na Jonghyuna. "Hned zítra zajdeme do školy, aby tě přijali a mohl jsi v klidu dodělat maturitu. Dneska chci, aby sis odpočinul. Myslím, že zítra, až vyřídíme školu, spolu půjdeme do města. Koupím ti potřebné učebnice. A neprotestuj." Dodal když viděl jak se JR nadechuje.
"Nebudu, ale nemůžeš za mě všechno platit."
"No, v podstatě musím. Ještě přeci jen tři dny jsem tvůj adoptivní rodič." Mrkl na něj Hae a usmál se. Za tři dny měl Jonghyun narozeniny a Hae pro něj měl už vymyšlený dárek. Všiml si, že JR si pečlivě uchovává ty papíry, které si vzal z domova. Hae nejdřív myslel, že jsou to nějaké obrázky, ale asi se spletl.
"Myslím, že hned zítra do nové třídy nenastoupíš, tak si uděláme oddechový den. Kam bys chtěl jít?"
JR se zamyslel. Pak se mu rozzářily oči. "Do muzea. Teda jestli tam budeš chtít jít ty." Dodal.
Donghae se znovu usmál. Tohle ho bude muset prostě odnaučit. Teď nezáleželo na tom, co chce Donghae, ale to co si přeje JR.
"Jasně že tam zajdeme. Ale až nakoupíme všechno potřebné. Souhlasíš?"
"Dobře" usmál se šťastně. Hae si všiml, že v posledních dnech zmizel smutný výraz z chlapcových tváří. Až na tu komplikaci dneska dopoledne, vypadal šťastně.
Servírka jim přinesla jídlo a oni se do něj pustili. Nemluvili. Bylo to to příjemné přátelské ticho. No, i když, vztah mezi oběma muži, už dávno přeskočil přátelství. Po obědě Donghae zaplatil a ruku v ruce se spolu vydali prosluněným Seoulem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama