3. kapitola

18. dubna 2013 v 20:27 | Rose |  Right to love
Řekla jsem si, že budu hodná. Asi... :D No nebudu to okecávat, vyjímečně mně nic nenapadá, jenom k povídce, Hae se konečně dozví, jak na tom je :) Tak pic děcka :)


JR se ošil a podíval se na spícího Leeteuka. Už tady byl šestý den a bylo mu podstatně lépe. Za tu dobu se spřátelil s blonďáčkem, který ležel na vedlejší posteli. Přes den si povídali a po večerech si četl. Knížku už měl skoro dočtenou a tak nacházel čas, kdy by měl Haea požádat o další díl. Ale Dongieho viděl naposledy včera. Dneska se ještě neukázal a to bylo pět odpoledne. Zvykl si, že toho chlapce vídá. Kruci, věděl, že by se neměl takhle vázat. Neměl si na něj zvykat!
Tiché vrznutí dveří ho probralo s přemýšlení. Otočil hlavu směrem ke dveřím a čekal zase Siwona, který by se šel podívat na Teuka, ale tentokrát to byl Donghae.
Jonghyunova tvář se rozjasnila a na tváři se objevil první větší úsměv. Konečně se dočkal.
"Můžu s tebou mluvit?" otázal se tiše a přicapkal k posteli. Podíval se na tiše spícího Leeteuka a pak si sedl k Jonghyunovi na postel.
Hnědovlásek čekal, co z doktora vypadne.
Donghae se zhluboka nadechl. Jako fakt nad tím přemýšlel… fakt jo… ale teď, když mu to měl navrhnout… bál se. Odmítnutí. Toho, že ho JR nebude chtít. Toho, že nakonec se ty jeho plány zhroutí jak domeček z karet. Ne… teď když už se k tomu odhodlal… tak do toho!
"Jonghyune? Chtěl jsem se tě na něco zeptat. Za pár dní ti bude osmnáct a já… já… hm… no zkrátka mě napadlo…nechtěl… nechtěl bys žít u mě? K ničemu tě nenutím, nemysli si, ale byl… byl bych moc rád." A bylo to venku. Donghae sklopil hlavu. Najednou se bál toho jak JR zareaguje.
JR byl v šoku. Zapomněl dýchat. Nemohl uvěřit tomu, co Donghae řekl. Že řekl to, v co tak doufal. V co tak věřil.
Donghae zavřel oči. Bylo ticho. To bylo jasné znamení. Už se pomalu začal zvedat, když ho Jonghyunova ruka zastavila.
"Počkej přeci. To ani nechceš znát odpověď?" ozval se tichý šepot a Hae se otočil tak aby viděl mladíkovi do tváře. Tomu po nich stékali slzičky. Donghae se vyděsil. Co zas provedl?
"Proč pláčeš?"
"Já nevím. Možná proto, že jsem šťastný. Poprvé za život na mně někomu záleží tak, že si mně chce vzít k sobě domů. Poprvé za život pro někoho něco znamenám. Možná proto brečím."
"Takže… chceš se mnou žít?"
"Celou dobu jsem čekal jen na to, jak se rozhodneš ty." JR se znovu rozplakal.
Donghae mu div neskočil do náruče.
"Děkuji ti"
Jonghyun zvedl zdravou ruku a pohladil muže po tváři.
"Zvykl jsem si na tebe. Nevím, co bych dělal."
"Já taky. Jsem moc rád, že to cítíš stejně." Zašeptal Donghae a vychutnával si každý dotek JR ruky. Nechtěl ho pustit. Ne teď když konečně věděl, že to cítí stejně.
Odtáhl se a podíval se mu do očí.
"Budeme muset zajít do toho tvého dětského domova pro věci."
JR přímo zářil štěstím. Tak přece se v tom chlapci nemýlil. Spíš ho udivovalo, že po tom všem, co se mu stalo, dokázal ještě někomu věřit. Ale tohle bylo prostě něco jiného. Tohle byl Donghae.
Natáhl se po něm a nic nedbal na bolest, která mu projela tělem, když ho na sebe strhl.
Hae se usmál. "Musíš pomalu, ty blázínku. Ještě nejsi zcela uzdravený. Řekni, co by sis přál. Všechno ti splním." Usmál se, jak měsíček na hnoji. Bože jak toho chlapce miloval.
JR sklopil oči. Byl štěstím bez sebe, ale teď, když mu Hae navrhl něco takového…
"Polib mně." Ozval se tichounce, že si byl dokonce dokonale jistý, že ho muž neslyšel.
Hae na něj upřel dvě velká očka a zamrkal. Políbit. To jako fakt? Na tohle čekal tak dlouho.
Zvedl Jonghyunovi bradu a zadíval se mu do očí.
Potom, pomalu, aby ho nevyděsil (což se silně přelo s tím, co JR před chvilkou prohlásil) přejel jemně svými rty po těch chlapcových. Chutnali sladce. Kdyby byl poetik přirovnal by je k plátkům růží. Jo, přesně takové byli. Růžové, měkké a sladké. Jazýčkem obkroužil jejich konturu. Hravě vtáhl jeho spodní ret do svých úst a chvilku si s ním hrál.
JR v jeho náručí potichu zasténal (přeci jen, Teuk se mohl kdykoli probudit) a sám se jal převzít iniciativu. Naklonil se, zaplul zdravou rukou do Haeho vlásků a stáhl ho znovu na sebe. Teď to byl on, kdo ho jazykem dráždil k nepříčetnosti. Ale neodvážil se dál. I tenhle polibek napoprvé dostačující.
Odtáhl se a podíval se do hnědovláskových zarudlých tváří. "Děkuji" zašeptal JR a usmál se.
Hae se na něj chvilku ještě pohlížel a pak mu lípnul pusu na tvář. "Nemáš zač." usmál se a vstal. "Musím jít. Dneska se bohužel všichni zbláznili a je tam moc lidí. Bum s Wonnim nestíhají. Ale ještě se vrátím. Neboj se."
JR se jen usmál a pak se otočil k oknu.
Jen doufal, že tohle není žádný krutý sen. Že se brzo neprobudí ve studené posteli a nebude muset do školy.
Pak mu to blesklo hlavou. Vždyť on neměl možnost se Haeho zeptat na tu knihu. Pobaveně zakroutil hlavou.

"Jonghyune?" uslyšel vedle sebe Teukův jemný hlas a podíval se po něm.
"Copak Teukie?" zeptal se mile. Zvykl si na tohohle blonďáčka a měl ho opravdu upřímně rád. Zvláštní, jak se člověk dokáže změnit v průběhu tak mála dní.
"Je mi nějak špatně, mohl bys zavolat nějakého doktora, prosím?"
JR se po něm starostlivě podívá. Sám už není upoutaný na lůžko, zítra odchází, ale Teukie se ještě pořád nemůže hýbat. JR bez meškání vyleze z postele a docapká až na chodbu. Je pozdě večer a všichni už mají spát.
Dojde až na lékařský pokoj, kde je Yesung a Kibum.
"Copak se děje Jonghyune?" zeptal se starostlivě Bum a zamračil se. Něco nebylo v pořádku. Tenhle chlapec ještě nevylezl z postele pro nic za nic.
"Teukovi je špatně. Mohli byste se jít na něj podívat?" nebyla to otázka. Spíš pobídnutí.
"Jdu tam. Ty volej Siwona a pro jistotu i Kangina." Vymrštil se Yesung a Kibum hned popadl telefon.
V minutě už byli oba muži na pokoji a Yesung starostlivě ohmatával blonďáčkovi břicho.
"Bolí tě někde?"
"Tady." Ukázal si Teuk tam, kde měli být játra. Yesung se zamračil. Jo, tohle bude chtít na sál.
"Už jedou. Oba." Přiřítil si to Kibum a starostlivě se podíval na úplně bílého Teuka.
"Fajn, budu Kangina potřebovat na sále. Siwon za nás na chvilku převezme noční. A nezájem, že je to jeho ošetřující lékař. U tohohle být nemusí. Jonghyune, já vím, že máš odpočívat, ale vzal by sis Siwona na starost? Bude vzteklý, že ho nepustíme na sál."
"Jasně, stejně už mi nic není, až na tu zlomenou ruku. Zítra mám jít pryč. Tak se o něj postarám."
Jak předpokládali, Siwon byl vzteky bez sebe. Ale naštěstí operace netrvala dlouho a asi po hodině a půl Teuka vyvezli ze sálu. Jonghyunovi neřekli, co se stalo. Dlouho, ale mluvili se Siwonem a ten se tvářil značně nakvašeně. No nic, uznal JR, nic s tím neudělá. Zalezl zpátky do postele a zavřel oči. Byl čas spát.

Ráno už ležel Teuk na své posteli vedle Jonghyuna a usmíval se.
Ten kluk je divnej, ušklíbl se JR a pohodlně se uložil. Dneska by měl odcházet. Hae měl dneska volno, ale říkal, že si pro něj přijde.
Čekání bylo nesnesitelné. Dopoledne se vleklo, v deset přišla vizita v čele s primářem.
Chvilku se věnovali uzdravenému Jonghyunovi, ale pak přešli k Teukovi.
JR odvrátil pohled. Nechtěl je poslouchat, nebyla to jeho věc. Když přišli, postřehl na Siwonově tváři ustaraný výraz. Ten kluk tady musel strávit celou noc, vypadal unaveně a (překvapivě) nevyspale. Měl o Teuka strach, asi takový jako Donghae o něj. Tady se rýsoval vztah a bylo to patrné na první pohled. Teuk svého doktora zbožňoval a on zbožňoval jeho.
JR se pousmál. Jo, poprvé za poslední roky měl upřímně radost ze štěstí ostatních.
V tu chvíli se dveře otevřely a do pokoje vpadl jako velká voda Donghae.
"Ahoj lidi, pardon, že ruším, ale jdu si pro svého pacienta." Mluvil tak rychle, že mu stěží někdo rozuměl.
Kangin se shovívavě usmál. "Stejně tady končíme. Pak se zastavte ještě pro propouštěcí papíry. A Donghae?"
Hnědovlásek se po něm otočí.
"Opatrně." Rýpl si Kangin a se smíchem odešel. A všichni ostatní s ním.
Donghae na jeho záda vyplázl jazyk a uličnicky se zachichotal. JR si ho prohlížel s pozdviženým obočím a poprvé za celou dobu začal pochybovat o tom, zda udělal správně, když se rozhodl přijmout nabídku tohohle malého ďábla.
Ale no tak, okřikl se v duchu. Nic lepšího jej nemohlo potkat. Což bylo taky fakt.
Donghae se po něm otočil. "Tak jdeme, ne?" usmál se. JR už měl na sobě od rána oblečení, to, ve kterém ho sem přivezla sanitka. Nic jiného tu přeci neměl.
Jonghyun kývl na hnědovlasého chlapce, ale pak se zarazil. Jak by asi zareagoval, kdyby ho poprosil, jestli by na něj venku nepočkal? Chtěl se rozloučit s Teukiem. JR se kousl do rtu.
"Dongie?"
Chlapec se na něj otočil a usmál se. "Copak se děje?"
"Mohl… mohl bys na mně… hm… počkat na chvilku venku?"
Donghae se usmál. "Jistě" řekl a odešel ze dveří.
JR se podíval na Teuka. Pomalu k němu přejde a na blonďatého chlapce se pousměje.
"Opatruj se tady. Když bude možnost a když mi to Donghae dovolí, rád se tady za tebou zastavím."
"Je to hodný kluk." Usměje se Teuk zářivě, ale v jeho očích se mihne stín lítosti. Na Jonghyuna už si zvykl, dalo by se říct, že se i spřátelili a teď tady bude zas sám.
JR jako by vycítil jeho smutek, se k němu naklonil a sám ho objal. To bylo pro něj trošku neobvyklé, ještě nikdy mu nikdo neprojevil takovou náklonost, vyjímaje toho zmetka Sungmina, pomyslel si hořce.
"Já vím" zašeptal a do očí se mu tiskly slzy. Kdo by to řekl, že po pár dnech strávených v nemocnici si na tohohle blonďatého anděla zvykne natolik, že mu bude zatěžko ho opouštět. Přeci jen, kdo mu bude v noci volat doktory? Nebo si s ním celý den povídat? JR si povzdechl. Ale zastaví se za ním. Hned jak to bude možné.
"Musím jít. Zatím ahoj." Rozloučí se s ním. Teuk se na něj ještě naposledy usměje, než JR konečně vykročí ze dveří nemocničního pokoje. No, teď už se couvnout opravdu nedá.
Donghae na něj čekal opřený o zeď, s jednou nohou pokrčenou a něco si tiše broukal. Když ho uviděl vycházet ze dveří, rozzářil se jako sluníčko.
"Musíme ještě za Kanginem, pro propouštěcí papíry. No a pak zajdeme pro tvoje věci." Donghae si nebyl jistý, jak na tohle JR zareaguje, ale zdálo se, že je zatím všechno v pohodě.
Mladší muž se zařadí vedle doktora a společně zajdou do primářovy kanceláře.
Kangin je dlouho nezdrží, Jonghyunovi papíry má na stole a tak je Donghaemu jen dá, přívětivě se na ně usměje a pošle je domů.
To slovo nejde Jonghyunovi z hlavy. Domů…
Nikdy neměl možnost tohle vyslovit.
Hae si zandal papíry do tašky, kterou nosil stále přes rameno a upravil si neposednou ofinku.
"Tak pojď" usmál se na hnědovláska a podal mu ruku. JR na chvilku zaváhal, ale pak se odhodlal a propletl své prsty s chlapcovými. Donghae mu ručku pevně stiskl, možná z pocitu nutnosti, dát mu alespoň nějakou jistotu, že v tomhle zatraceném světě není sám.
"Promiň, nemám tu auto, raději chodím pěšky, jestli ti to nevadí." Promluví tiše, snad jako by se bál reakce na to, že se budou muset trošku projít.
"Nevadí mi to. Jsem rád. Do školy jsem vždycky chodil pěšky, ale cestu jsem si neužíval, nebylo se nač těšit. Jednu dobu jsem se sice vozil autem, ale to už je taky dávno. No, a když jsem chodil ze školy, většinou jsem myslel na něco jiného než je okolí. Vlastně jsem skoro nikdy nezaznamenal, jak vypadá. Jsem rád, že se projdeme." Řekne upřímně JR a Donghae se zasměje. Přesto mu hlavou vrtá ta zmínka o ježdění autem. Vozil ho snad ten, který mu tohle udělal? Nebo to byl někdo jiný? Kamarád, nebo tehdejší přítel? Umanul si, že to zjistí.
Venku je krásný červnový den, sluníčko pálí a ulice Seuolu jsou přeplněné lidmi. Ti si moc nevšímají chlapců, kteří se vedou za ruce a vnímají krásy dne.
JR se snažil všechno vnímat najednou. Zelené stromy, rozkvetlý park, slunce. Bože, bylo toho tolik, co ve svém šedivém světě neviděl.
Užíval si dotek Haeho dlaně, teplý stisk, který mu dával jistotu, že je všechno v pořádku.
Hae něco brebentil, ten kluk byl prostě nehorázně užvaněný, ale Jonghyunovi to nevadilo. Byl za to rád.
Hae zabočil do ulice, kde si pamatoval zkratku do dětského domova. V tu chvíli ucítil cuknutí. JR se zastavil.
Hnědovlásek se po něm zmateně otočil a to co uviděl, ho vykolejilo. Děs. Nefalšovaná čirá hrůza. JR tam stál jako by zkameněl.
Hae se podíval na místo, kam upíral JR oči. Nic tam nebylo. Jen holá cihlová zeď.
"Nikdo tady není. Pojď. Za chvilku už to budeme mít za sebou." Promluvil tiše a klidně.
JR odtrhl pohled od stěny a čokoládovýma očima se podíval na chlapce. Slyšel v jeho hlase jistotu a pevnou vůli.
Kývl a chytil ho ještě pevněji. Hae rychle prošel průchodem a ocitli se ve zcela jiné čtvrti. Tady jako by slunce halil mrak neštěstí. Bylo tu chladno. Oba chlapci stanuli před bránou a JR se ho chytil ještě pevněji, pokud to tedy šlo.
"Za chvilku je to za námi." Zašeptal mu do ouška a otevřel bránu. Prošli chladným parkem a potom vstoupili dovnitř.
JR se schoulil ještě víc. Všude bylo takové ticho. Tak hrobové, jaké by v dětském domově rozhodně být nemělo. Donghaeho stisk ještě zesílil. Už se opravdu bál, aby tomu stvoření vedle něj nepolámal kosti.
Vedl ho dobře známými chodbami, až k ředitelčině kanceláři. Tam zaklepal a po vyzvání vstoupil i s chlapcem dovnitř.
Ředitelka vypadala nepřístupně, stejně tak když tu byl naposledy. Bez špetky zájmu si prohlédla Jonghyuna a pak se obrátila na muže, který byl v ohledech na tohohle chlapce, dosti nepříjemný.
"Co potřebujete?"
"Jdeme si jen pro jeho věci. Papíry o převzetí do péče už jsem podepsal, měla byste už je tady mít. Nechci to nijak zdržovat. Jonghyun se tady necítí dobře, tak prosím buďte tak laskava a doveďte nás do jeho pokoje. Pak odtud odejdeme." Donghae byl nepříjemný. Tak jak ho JR ještě neznal. Vždycky ho viděl jako toho šíleného a vysmátého doktora, ale jakmile mu šlo o něčí zájmy, uměl být u takovýhle.
Ředitelka vstala, nasupeně přešla ke dveřím a otevřela je. "Tak pojďte se mnou." Zavrčela. Vedla je dlouhou chodbou až do druhého patra, kde byli pokoje chlapců. Jeden z nich odemkla a pustila je dovnitř.
"Až tady budete hotový, nezamykejte." Prohodí ještě nepřátelsky a odejde. Hae jako první vstoupí do pokoje. Holé, bílé stěny. Jedna postel v rohu. S vybledlým povlečením. Stolek se židlí. Holé okno se žaluziemi. Vybledlý koberec. Stará skříň.
Panebože, neodkázal by v tomhle žít. Jeho byt je plný barev a světla. Doplňků.
Poprvé za celou dobu ho JR pustí, aby s odhodláním přešel ke skříni, vytáhl velkou černou odrbanou cestovní tašku a začal do ní házet věci. Moc toho nebylo. Troje džíny, mikina, trička, pyžamo, dvoje boty. Na stolku měl nějaké roztroušené papíry, které tam pečlivě naskládal. Ano o ty papíry mu šlo hodně. Z poličky si sundal zubní kartáček a pečivě ho zabalil. I ten skončil v tašce. Rozhlédl se po pokoji.
Pohled mu padl na postel. Na ní ležel, tak jak ho tam před deseti dny nechal, malý plyšový medvídek. Bylo to jediné, co měl z dětství. Tušil, že mu jej dala jeho maminka.
Přešel k ní a vzal ho do ruky. Nehodlal ho tady nechat. Ať si o něm Donghae myslí, co chce, toho medvídka, jedinou vzpomínku na dětství, tady nenechá. Zapne medvídka v tašce a přehodí si ji přes rameno.
"Můžeme jít." Řekne pevným hlasem a sám ho chytne za ruku. Donghae kývne a vyjdou z pokoje.
JR se ušklíbne. Poprvé za třináct let ví, že se sem nemusí vracet. Už nikdy.
Vyjdou na ulici. Sluníčko stále pálí a Jonghyunovi zakručí v žaludku. Přeci jen, poslední co měl, byla snídaně a teď už je čas oběda.
"Doma něco uvařím. Tak pojď." Usměje se na chlapce Donghae.
Je čas jít tam, kam jejich cesta směřovala celou dobu. Domů…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ametten Ametten | Web | 18. dubna 2013 v 20:38 | Reagovat

Moc hezké :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama