2. kapitola

1. dubna 2013 v 9:36 | Rose |  Right to love
Rozhodla jsem se být hodná :D Venku je hnusně, tak alespoň něco vás potěší (blbej sníh, že jo) no dneska odjíždím, takže slibuju nebudu tu až do pátka. Zcela to tady nechám na starost Kiře, slíbila, že nebude zlobit a něco vám sem dá, tak jí budeme věřit ne :D Tak přestávám se vykecávat, a užijte si to :) pa :*


Donghae si už snad posté upravil ofinku, která mu ve větru poletovala všude možně. Znovu se podíval na papírek ve své ruce. Byla tam adresa toho dětského domova, kde by měl JR žít.
Ještě dvě ulice. Z dob kdy se jako malé dítě toulal po ulicích, když jeho matka pila, to tady znal celkem přesně.
A konečně stanul před bránou dětského domova. Zamračil se. To místo vypadalo značně nehostinně. A nebylo to jen tím, že se před chvílí náhle zatáhlo a schylovalo se k dešti.
Vysoká šedivá budova tak se třemi patry, vypadala na první pohled jak zámek hrůzy. Hae si zapnul ostře modrou mikinu až ke krku a otevřel bránu do zahrady. Šel rozhodným krokem, teď už se prostě couvnout nedalo a on to věděl. Potřeboval se dozvědět, kde to vlastně Jonghyun žije. Nebo tedy žil, protože ho tady nehodlal nechat. A to viděl jen zevnějšek.
Všiml si, že si ho prohlížejí dvě dívky, které seděly na lavičce před vchodem a tiše se pochechtávají.
Nevšímal si jich. Teď měl jiný záměr.
Zapřel se do těžkých dveří a ovanul ho chlad. Tak tady ho rozhodně nenechá. Naproti tomu jejich nemocnice byla učiněný ráj.
Přesto šel dál.
Po domě pobíhalo pár dětí. Nevypadali, že by se jim vedlo špatně, ale nemohli tu být šťastní. Proč? To Hae nevěděl. Viděl to jen v jejich očích. Ten smutek.
Zavrtěl hlavou.
"Hledáte někoho, pane? Nebo tu snad chcete zanechat nějaké dítě? Svoje vlastní?" zeptala se ho mladě vypadající dívka. Hae ani nestačil zalapat po dechu. Vypadá snad kruci na to, že je tak bezcitný a nechal by tady na tomhle místě svoje dítě. Není blázen přeci.
"Zaveďte mně za ředitelkou, chci s ní mluvit." Řekl chladně a spočinul na ní pohledem. Bylo jí tak maximálně dvaadvacet.
Dívka ho sjela pohledem a jen přikývla. Ten chlap se sem nehodil a nejen proto, že jí jeho modrá mikina bodala do očí. Byl to chlap z dobré společnosti. Ten, který ví, co od života chce a dokáže za tím jít.
Tak co kruci pohledává tady? Nehodlala po tom dál pátrat. Měla z něj nepříjemný pocit. Odvede ho za ředitelkou a bude mít klid.
"Pojďte za mnou." Pobídla ho a Hae ji následoval. Procházeli dlouhou chodbou s vysokým klenutým stropem, na jejímž koci viděl masivní dveře.
Dívka na ně zaklepala a pak ho tam nechala.
"Dále" ozval se ženský hlas a Hae vstoupil. Málem zalapal po dechu. Po tom, jak vypadal zbytek dětského domova, by tohle nečekal. Kancelář byla vymalovaná ve světlých odstínech žluté, bylo zde dubové obložením a za velkým dobovým stolem seděla v koženém křesle elegantní žena. Tipoval jí tak padesát let. Ale to bylo všechno. Její tvář byla nepřístupná, s chladným výrazem a přimhouřenýma očima.
"Přeje si něco, pane?" promluvila chladně.
Donghae přešel blíž a opřel se drze o masivní stůl.
"Ano!" přikývl a podíval se jí do očí. "Chci něco vědět o vašem svěřenci Kimu Jonghyunovi."
"A jakým právem?"
"Jsem jeho ošetřující lékař. Včera nám ho přivezli do nemocnice zmláceného tak, že jsme ho museli operovat. Později mi prozradil, kde bydlí. A já chci vědět, jak dlouho tady po propuštění ještě bude muset být."
Ženská si ho změřila nevraživým pohledem. " Za pár dní oslaví osmnácté narozeniny, a pak už nebude svěřencem dětského domova. Vím, že ještě studuje, ale studií bude muset zanechat, bude muset jít pracovat. Už ho tady nebudeme moci živit. Stačí vám to, pane?" prohlásila pohrdavě a znovu ho sjela pohledem.
Haemu cuklo obočí. "Kolikátého ty narozeniny oslaví?"
"Osmého června."
"Děkuji vám." Pokývne hlavou a odejde z kanceláře. Osmého června je přesně za patnáct dní. Do té doby může ještě všechno zařídit.
Usměje se a vyběhne do deštivého odpoledne. Cestou domů celý promokne, ale tak nějak je mu to jedno.
Má šanci, že JR bude jen jeho. A té šance se rozhodně nevzdá.
Zítra mu navrhne, aby po propuštění bydlel u něj. Společně pak zajdou do domova pro jeho věci a do školy. Tam ho taky ani v nejmenším nehodlá nechat. Tam odkud ho přivezli, v tak ubohém stavu, že ho museli vzít na sál. Ne. Chce se o toho chlapce postarat, tak jak on sám si zaslouží. A dát mu svou lásku. Všechnu lásku, co mu ještě zbyla.
Celý promočený odemkl byt a vpadl dovnitř.

JR se zachmuřeně díval z okna. Už asi tak tři hodiny pršelo a nebe bylo pořád zakaboněné. Přemýšlel nad tím, co bude dělat, až vyjde z nemocnice. Bylo mu jasné, že v děcáku dlouho nebude. Za patnáct dní má osmnáctiny, které zase stráví sám. Jako vždycky. Ani když byl v dětském domově mezi jinými dětmi, vychovatelky si jich moc nevšímali. Jenom malé děti měly dortíky, ale jakmile byli ve věku jako JR, už nic nedostávali. Jak jinak. Už se k nim chovali jak k nepotřebným věcem. Většinou, pokud ty děti nedostaly práci, končily na ulici. Hříčkou osudu se on dostal teď sem. Ale nehodlal doufat v zázrak, který stejně nepřijde. To by bylo, jako čekat na smilování od Boha, kterému je upřímně ukradený.
Povzdechl si. Vůbec si nechtěl připouštět myšlenku, že by třeba … že by si ho Donghae vzal na starost. Ne… to bylo něco absurdního.
JR zavrtěl znovu hlavou a podíval se z okna. Ten svět byl tak bezútěšně prázdný. Jeho svět postrádal barvy, znal jen šedou, černou a bílou. A té bílé tam také moc nebylo. Ale co, tak bude o jednoho chlapce bez budoucnosti víc. Soul je takovými lidmi přece přeplněný.
Hnědovlásek sklopil oči, v nichž se zaleskly slzy.
A jeho mysl začala vzpomínat.

"Co tady sedíš takhle sám? Nemáš nikoho, kdo by se ti věnoval?" zeptal se ho milý hlas a JR zvedl oči od poklidné řeky. Podíval se na blonďáčka, který seděl vedle něj, nedbaje na to, že si ušpiní to svoje značkové oblečení.
JR se otočil zpátky na špinavou vodu. "Ne" hlesl. Netušil proč se s ním baví. Vídal ho, jak se baví s partou bohatých lidí. Tyto bohaté dětičky neměli ponětí o tom jak žít život a vysmívali se ostatním, jako byl on. Jonghyun to moc nevnímal. By to tichý chlapec, který se naučil to, jak být nenápadný a tak si ho po dlouhou dobu nikdo nevšiml.
"Chceš, abych tady byl s tebou? Vlastně nemám co na práci a tak bys možná moji přítomnost uvítal. Mimochodem jsem Sungmin."
"JR" představil se hnědovlásek a pohlížel stále na řeku.
Ten den jenom mlčeli, ale postupně se mezi nimi vytvářelo podivné přátelské pouto.

"Nech mně být Jonghyune. Jsem unavený a hlavně nechci, aby ses se mnou ve škole bavil. Zkazilo by mi to pověst." Odsekl nevraživě Sungmin.
JR sklopil hlavu. Bylo to dva měsíce, co ho Sungmin potkal u řeky a dal se s ním do řeči. Pak spolu trávili každou volnou chvíli. Ale teď se začínal Sungmin měnit. Byl nevraživý, pořád mu něco odsekával, vědomě mu ubližoval. A pak si ho chodil usmířit.
JR ho nechtěl ztratit. Poprvé za život poznal, jaké je to mít nějakého přítele, i toho, který mu ubližoval. Jinak neměl nikoho. Tak tedy jen přikývl a odešel do své třídy.
Nepostřehl tedy blonďáčkův úšklebek, který se mu usadil na tváři.

Starší chlapec ho nešetrně přirazil ke zdi a svoje rty přisál na ty jeho. JR zaskučel Sungminovo jméno a snažil se ho od sebe odtrhnout. Ale nešlo to. Sungmin zvolnil… chvilku si hrál s jeho rtíky, ochutnával je a pak jazýčkem zajel do jeho úst. Z Jonghyunových úst unikl táhlý sten, když Sungmin zavadil o bradavku a stiskl ji v prstech. Jakmile se JR přestal bránit, zajel mu druhou rukou k bříšku… STOP!

JR prudce zavrtěl hlavou a rozplakal se. Nemohl na ten okamžik vzpomínat. Už takhle to bylo docela potupné, to jak mu v náručí sténal jako laciná děvka. Nemusel si na to vzpomenout zrovna teď. Zdravou rukou si otřel slzy na tváři a podíval se na ubrečené odpoledne. Copak asi teď dělá Donghae? Určitě je doma. V teplé koupeli. Nebo se svým přítelem, nebo přítelkyní.
Těžce si povzdechl. Nemělo cenu se mučit takovými myšlenkami.
Zaklepání na dveře ho vytrhlo z přemýšlení. Bez zájmu je vyzval, aby vešli. V jeho zorném úhlu se objevil sympatický primář a doktor, kterého ještě neznal. Byl o něco menší než druhý muž, ale i z něj vyzařovala inteligence a dobrosrdečnost.
"Ahoj Jonghyune. Vedu ti ukázat dalšího doktora. Máš to tady jak přehlídku, vystřídají se tady u tebe snad všichni chirurgové. Tohle je Yesung." Usměje se Kangin a pozorně se na chlapce podívá. Vidí na něm, že je uplakaný, ale nehodlá zjišťovat proč. Raději to zítra řekne Donghaemu. Ti dva si k sobě utvořili za ten jeden den, nějaký vztah a jak je vidět, Haemu na tom maličkém začínalo záležet.
"Co rameno? Bolí?" zeptal se ho starostlivě a přisunul si k posteli židli. Doktor jménem Yesung stál za ním.
"Už ne, ale včera bolelo dost, když mi ho váš kolega nahazoval." Zamračil se JR a zaslechl tichý smích. Co to?
"No, to se ti nedivím, měli jsme na tebe vzít někoho něžnějšího než je Siwon." Podotkne Kangin a dusí smích.
Yesung se na něj nevěřícně podívá. "Tys Siwona nechal, aby tomuhle chlapci nahazoval rameno? To jsi nemohl sehnat třeba Kyuhyuna?" obrátí se na Kangina.
"Nemohl. Kyuhyun už tu byl druhou noc a musel domů." Zamračil se Kangin.
JR nejistě sledoval jemnou výměnu názorů mezi oběma muži.
"Ehm… zas tak hrozné to nebylo." Snažil se do toho vmísit. Yesung se na něj vesele podívá.
"Zlato, Siwon měl pod rukou všechny z nás. Rozhodně ti neuvěřím, že to tak zlé nebylo. A jak jsi spokojený s Haem? Někdy je až moc šílený, dneska si prý dokonce prozpěvoval. Mohl tě trošku vyděsit, ale ubezpečuji tě, že na psychárnu ještě nepatří." Yesung se zašklebí. Jo jinak měl Donghaeho opravdu upřímně rád. Jenom ho někdy jeho stavy děsily. Což nebylo nic nového.
"Uhm… hm… je v pohodě. Asi jsem si nikoho lepšího jako ošetřujícího lékaře přát nemohl, že?" pokrčí JR opatrně rameny, ve snaze zahnat úsměv z představy, prozpěvujícího si Haea.
"To asi ne." Podotkne Kangin a zvedne se ze židle. Zkontroluje papíry i přístroje a pak se i s Yesungem rozloučí. Jo, rozhodně zítra musí o pokroku říct Donghaemu.

Prozpěvující si Donghae? Tak nějak mu to nešlo do hlavy, i když věděl, že ten doktor je trošičku jiný než ostatní lidé.
S úsměvem otočil hlavu na bok a zavřel oči. S úsměvem na rtech usnul.

Utíkal. Jak nejrychleji mohl.
"Za ním. Nemůže být daleko!" slyšel za sebou Sungminův křik.
Oběhl blok a zastavil se v temné uličce, do které nedopadalo světlo. Doufal, že dokonale splývá s okolím.
Tři lidé proběhli kolem něho, aniž by si ho všimli. Když kroky utichly, JR si zhluboka oddychl. Věděl, že je nedaleko dětského domova, ale jak se tam dopravit, aniž by ho znovu potkala Sungminova parta? To netušil. Musel rychle přemýšlet. Už byla tma a za půl hodiny měl být v posteli.
Opatrně nakoukl do ulice, ale tam nebylo živé duše. Ohlédl se zpátky. Tam na konci uličky byl tmavý průchod. Jonghyuna ale ovládl strach, co když ho tam Sungmin bude čekat?
Ne, to je přeci kravina, Sungmin běžel na opačnou stranu. Ještě jednou se ohlédl přes rameno, do osvětlené hlavní silnice a pak se tichým poklusem vydal do tmavého průchodu. Jeho oči už byli navyklé z toho, jak pořád kvůli Sungminovi sprintoval po temném městě a tak si rychle zvykli na tmu kolem.
Opatrně procházel průchodem a v tu chvíli se mu do očí zabodlo světlo. Začal panikařit, ale pak si uvědomil, že to bude světlo z domu. Přimhouřil oči a zamrkal. Stál na druhé straně ulice a hleděl přímo na zadní vchod dětského domova.
V očích mu jasně svitlo a rozběhl se.
Ten večer našel svůj únikový východ.

Hnědovlásek na posteli prudce otevřel oči. Takhle vzpomínka se mu dlouho nezdála. Vždycky to pro něj znamenalo jakousi změnu. Jako tenkrát… když našel únikový východ.
Pohnul hlavou a podíval se z okna. Nad jeho postelí svítila lampička, ale jinak byla všude tma. Poté, co dnes odešel Kangin s Yeesungen mu na pokoj přidělili ještě jednoho pacienta. Ale ten byl nemluvný, v podstatě polovinu dne prospal, a když se probudil, JR už byl tak začtený do knihy, že si ho vůbec nevšímal.
Četl rychle, byl už ve čtvrtce knížky, když večer na dveře zaklepal Donghae.
"Ahoj Jonghyune. Jak se ti daří? Co knížka?"
"Ahoj" usmál se nesměle JR a podíval se na knížku ve své ruce. "Jsem už ve čtvrtce. Kdysi jsem ji už četl. A daří se mi dobře. Už mně nic moc nebolí." Ušklíbl se a znovu si vzpomněl na nahazované rameno.
"Přišel jsem se na tebe jen podívat, než vám přinesou večeři. Dneska tě ještě odvezu na pár vyšetření a potom ti dám pokoj, ať se pořádně vyspíš." Zasmál se Donghae a JR slastně přivřel oči. Jak ten jeho smích miloval. Jako nic na světě. Bylo s podivem, že se do tohohle bláznivého chlapce zamiloval tak náhle, že to snad ani neočekával.
Vylekala ho rána, jak někdo vpadl do pokoje.
Donghae se po vysokém černovlasém doktorovi podíval a zamračil se. "Snad mu zase nejdeš ublížit, Siwone?"
"Neboj se. Mám tady svého svěřence." Vyplázl na něj Siwon jazyk a JR vykulil oči. Tohle… ještě nikdy neviděl, dva dospělé muže, aby se takhle k sobě chovali.
"Nevšímej si ho. Je ještě větší magor než já." Pokrčí s úsměvem Donghae a sedne si k němu na postel.
"Hej, neurážej mně, tady před mým pacientem."
"Neurážím tě, říkám pravdu." Mrk na něj Donghae a přestal si ho všímat. Chtěl si dneska promluvit s Jonghyunem, ale teď nebude moc, protože tady má Siwon pacienta a tohle Hae rozhodně nechtěl probírat před svědky. Počká, až bude moc JR z lůžka. Celý dnešek běhal a vyřizoval papíry, zda by si mohl vzít Jonghyuna na těch pět dní do péče. Pak už s ním bude moci žít z vlastní svobodné vůle. Když bude chtít.
Snad…
Ale přesto to nebylo jednoduché. Sociálním pracovnicím se ani za mák nelíbilo, že by se o někoho jako je JR, měl starat tak mladý doktor, který měl sice pevné zázemí, ale ony neznali žádný vztah, který by mohl Donghae chovat. Měl chuť být neomalený a říct jim, že jim do toho sakra nic není, ale nakonec se udržel.
I když by možná těch pět dní v tom dětském domově vydržel, přeci mu slíbil, že už tam nebude muset. Mohl se taky pokusit protáhnout mu tady pobyt, ale pochyboval, že by se mu to podařilo.
Když mu dneska Kangin, řekl o tom, jak našli včera chlapce uplakaného, ale pak se jim podařilo mu na tváři vykouzlit, byť jen nepatrný úsměv, byl šťastný. Ano… tak snadno se dá zamilovat.
Zasněně se na chlapce podíval. Vypadal už lépe. Do tváří se mu vracela barva, a ty oči byli už veselejší. Ležel teď na posteli, hlavu podepřenou dvěma polštáři a tiše se díval z okna. Donghae ani netušil, kdy tu hlavu pootočil, tak, že se zadíval z okna. No… nevadí. Alespoň si ho může lépe prohlédnout. Hnědá ofinka mu spadala do obličeje a on si ji netrpělivě odhrnoval.
Donghae se pousmál. Připomínal mu jeho samotného.
Ještě pozorněji se podíval na jeho profil. Měl husté černé řasy, pod kterými se schovávaly velké hnědé oči. Rovný nos a plná ústa. Ty na něm byli nejzajímavější. Byli… nedokázal to vyjádřit slovy. To prostě nešlo.
Donghae se podrbal ve vlasech. Měl by toho rozjímání nechat, nebo se tady na něj vrhne a celého ho zulíbá. Což by bylo značně nepraktické, vzhledem k tomu, že vedle u postele stojí Siwon a vesele se vybavuje se svým pacientem.
"Jonghyune? Chtěl bys ještě něco přinést?" zeptal se tiše a mladíkovi oči se k němu stočí.
"Ne, děkuji ti. Hm… říkal jsi, že mně povezeš po večeři někam na vyšetření? Kam to bude?" je zvědavý chlapec.
"Jenom na náběry krve, abychom mohli vyloučit infekci."
"A… a kdo mi je bude brát?"
"Já… ty si myslíš, že nechám Siwona aby na tebe znova sáhl?" zasměje se Donghae a podívá se po druhém doktorovi, který dotčeně zvedne hlavu. "Hele neurážej mně" zadurdí se a tváře mu zčervenají.
"Ty si ošetřuj svého pacienta a jeho nech mně." Pousměje se a chce ještě něco říct, ale v tu chvíli se otevřou dveře do pokoje a sestřička jim přinese večeři.
Donghae vstane. "Potom přijdu." Slíbí a spolu se Siwonem vyjdou ze dveří.
I oni si zajdou do kantýni na lehkou večeři a potom si koupí kávu v automatu. Pak si sednou na koženou lavičku před jednou z ambulancí. Je asi osm večer a je čeká dlouhá noc.
"Kdy přivezli toho blonďáčka, který je s Jonghyunem na pokoji?"
Siwon se napil kafe z kelímku. "Včera odpoledne, těsně poté co byl Kangin u toho tvého chlapce. Ten blonďáček měl těžkou autonehodu. Ale kupodivu byl při vědomí. Volali mně na operaci."
"Jak se jmenuje?"
"Park Jungsoo. Byl v těžkém šoku, ale už se z toho snad vzpamatoval. Kangin mi ho dal na starost."
"To je dobře." Pousmál se Donghae a tušil, že z toho také něco bude. Jojo miloval ty svoje intuice. Měl chuť zachechtat se jako ďábel, ale udržel se.
Měl dneska ještě něco zařídit ne?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama