1. Kapitola (Part 2)

22. března 2013 v 10:53 | Rose |  Right to love
Tak abych nezahálela, jsem se rozhodla, že vám sem hodím hned druhou část. Musela jsem to rozdělit (jsem naštvaná, jako fakt :D) A ještě k tomu mi selhaly hlasivky, takže taky paráda, no alepsoň budu psát :D


Donghae odemkl dveře bytu a spokojeně vydechl. No jo, vůně domova. Rozhodně lepší než to co cítí v nemocnici. Ale tu práci jinak miloval. Odhodí látkovou tašku na zem a skopne ze sebe boty.
Vejde do zeleně vymalované kuchyně a vezme si něco k jídlu. Už se pomalu stmívá a on je unavený. Vidí to leda na dlouhou koupel a následný spánek.
Napije se džusu a zakousne se do rohlíku. Musí ještě najít nějakou vhodnou knížku pro toho chlapce.
Usmál se. Jo to udělá ze všeho nejdřív. Najde tu knihu.
Přejde do svého obýváku a ke knihovně, kterou si udržuje. Zadumaně si poklepe prstem na spodní ret a pak pohledem zakotví na jedné tlusté knížce.
Jo to by se mu mohlo líbit.
Se zašklebením ji vytáhne a hodí ji do chodby na stůl. No a teď ta koupel.

Probudí ho otravné zvonění budíku. Zašklebí se a překulí se na druhý bok. Za zavřenými víčky se mu mihne obraz chlapce, kterého včera ošetřoval. Kruci, vždyť musí do práce!
Rychle vylétne do sedu a pohodí hlavou. Mozek mu začal horečně pracovat. Podíval se na budík a s úlevou zjistil, že má ještě dost času.
Vyhrabe se z postele a obleče si první, na co v pokoji narazí. Potom přejde do kuchyně a nasnídá se. Do tašky hodí knihu, kterou si včera přichystal pro Jonghyuna a zamkne byt.
Díky jeho nepozornosti ho cestou málem srazí auto. Ale on je šikulka, včas se vyhne a vůbec ho nezajímá nadávání řidiče za volantem. Pch ještě to tak, má v hlavě spoustu jiných myšlenek.
Na recepci pozdraví sestřičku a odejde na lékařský pokoj. Pozdraví Kibuma, který se válí na sedačce a popíjí kafe.
"To tady dneska není žádná práce?"
"Kupodivu ne. Jenom jsem byl ráno zkontrolovat pacienty a ještě žádný příjem nebyl. Jenom Kangin ti tady nechal vzkaz, že tomu tvému pacientovi, to rameno se Siwonem srovnali, jinak nic." Odpoví černovlasý muž.
Donghae se otočí přes rameno. "Jak mu je?"
"Netuším. Když jsem je byl kontrolovat, tak ještě spal. Budeme mu muset dát léky. Dneska máš jen ranní, že? To tady s tebou ještě budu. Odpoledne tu je Kangin s Yesungem." Je k nezastavení Kibum. Hae se musí usmát. Jo tenhle kluk je dobře ukecaný.
Donghae se převlékne a vytáhne z taštičky tlustou knihu. Bum se po něm zvědavě otočí, ale to už Hae vychází ze dveří a štráduje si to na ambulanci. Jo, ví, že musí roznést spoustu léků (jako kdyby to neměli na práci sestřičky, nebo co), ale ten jeho pacient je přeci přednější, no ne?
Kývne na jednu sestřičku prstem, řekne jí, aby ostatním donesla léky, a sám si vezme ampulku s léky jeho pacienta a přecapká s tím do jeho pokoje. Knížku drží stále v podpaží.
Opatrně otevře dveře a podívá se dovnitř. Jonghyun se dívá z okna, ruku v sádře má položenou na peřině a v očích zamyšlený výraz.
Donghae se bůhví proč rozzáří jak měsíček na hnoji a zavře za sebou dveře. Tiché klapnutí přinutí JR aby se otočil a spatřil zase toho andělského doktora, který mu tady dělal včera společnost.
"Ahoj, jak se ti daří? Doufám, že už o trošku lépe. Přinesl jsem ti tu knížku. Doufám, že se ti bude alespoň trošku líbit. Alespoň nějak zaplašíš nudu. Vrať mi jí prostě, až jí dočteš. Klidně si jí vezmi, až tě propustí z nemocnice." Usmál se Hae a podíval se na vyjeveného klučinu.
JR se na něj zmateně podíval. Uvažoval, jestli tenhle muž nejede náhodou v nějakých prášcích, protože aby byl takhle vstřícný, veselý, vysmátý, upovídaný a on neví co ještě… tak to musí v něčem jet. Určitě.
Nicméně si od Haeho knížku vezme a se zájmem se podívá na obal. Lev Nikolajevič Tolstoj- Vojna a Mír.
Tvář se mu rozzáří a objeví se nepatrný úsměv. Tuhle knihu má rád. Sice není psaná v jejich znacích, ale v latince, ale i tu trochu ovládá.
"Trefil jsem se?" zeptá se zvědavě Donghae, když vidí ten jeho výraz.
"Ano. Děkuji moc."
"Neděkuj. Jsem rád, že máš radost. Teď si vezmi prášky a já ti pak řeknu, jak na to jsi, ok?"
JR kývne potěšeně hlavou. "Dobře."
Hae se usměje. Bože, jak je jednoduché tomuhle stvoření udělat radost. JR si od něj vezme prášky a poslušně je zapije čajem, co tam má. Pak si Hae sedne na židli vedle postele a začne se přehrabovat papíry.
"No, slyšel jsem, že rameno už máš zpátky." Usměje se a znovu se po něm podívá.
"Jo, bolelo to jako prase. Jej… pardon." Dá si ruku před pusu JR a začervená se. Kruci takhle před ním mluvit, co si o něm pomyslí?
"Mluv si, jak chceš, vím, jak to bolí, Siwon mi ho taky dvakrát nahazoval. Není zrovna něžný." Zasměje se Donghae a znovu se ponoří do papírů. "Budeš tady ještě tak deset dní. Uvidíme, jak se ti to bude hojit. Popřípadě si tě tady necháme ještě déle."
JR kývne. Přepadnou ho chmurné myšlenky. Počítal s tím, že tady bude déle, aby si promyslel, kam pak půjde. Do děcáku se vrátit nehodlal a do jeho školy taky ne. Aby znova poslouchal Sungminovi výhrůžky a posměchy? Ne. Nevědomky se zamračil. Donghae si toho všiml, ale neptal se. Asi věděl, proč se JR takhle tváří. A popravdě? Nedivil se mu. Dneska si to hezky nakráčí do toho dětského domova. Chtěl vědět, jak tenhle milý kluk žije. Ale nebude mu to vadit? To nevěděl. Ale ptát se ho nemohl.
Nebo ano?
Donghae zavrtěl hlavou. Nebude se ho ptát. Mohl by si myslet bůhví co. Podívá se znovu na chlapce, který si ho prohlíží. Když JR zjistí, že se na něj Hae dívá, zrudne a sklopí hlavu.
Hae si odkašle a upraví si ofinku. "Musím jít. Ještě za tebou dneska přijdu, odpoledne tě bude hlídat Kangin, s tím už ses viděl včera. Tak se měj." Hae se otočí a pak si na něco vzpomene. "Jo a až to budeš mít dočtený, řekni, přinesu ti druhý díl." Uculí se a vypadne ze dveří.
JR za ním chvilku šokovaně hledí, ale pak se usměje. Jo tenhle doktor jel evidentně fakt v nějakých prášcích. Nebo byl prostě nenapravitelný optimista. A smíšek… JR stočí pohled ke knize, kterou drží ve zdravé ruce. Jo měl by se do toho pustit. Přece jen… on čte rád, ne?

"Break Down na nanana…" prozpěvuje si, když jde chodbou a nevnímá pohledy ostatních lidí. No co, má dobrou náladu, tak ať mu jí kruci nikdo dneska nekazí. Nebo bude zlej. Donghae se ušklíbne. Jo, on a zlej. Tak to k sobě taky sedí jak pes a uši. Nechápeme se? Nevadí.
Donghae se ďábelsky zachechtá a otevře dveře na ambulanci. Jeho myšlenkové pochody jsou fakt nějaké pošahané.
"No konečně jsi tady." Rýpne si Kibum a ohlédne se po něm.
"Nešil" usadí ho Hae a ušklíbne se "Stejně je tady dneska nějaký podezřelý klid. Předpokládám, že to schytá Kangin se Sungim, chňá." Další ďábelské zachechtání vyjde z jeho úst a Hae si spokojeně promne ruce.
Kibum pozvedne obočí. Tenhle kluk se fakt někdy chová jako šílenec. Tak co v tom případě dělá na chirurgii? Měl by si to kompenzovat, o dvě patra výš, kde sídlí psychiatrie.
"No tak teď odbavíme to, co čeká venku a pak můžeme být v klidu. Jestli tedy někoho nenapadne, vlítnou pod auto. Dneska se mi na sál nechce."
"Tak to bychom měli začít ne? Potřebuji se stavit ještě za Jonghyunem." Snaží se být vážný Hae, ale popravdě řečeno se mu to moc nedaří. "Tak kdo bude sestřička dneska?" začne opět šaškovat a Bum protočí panenky.
"Sestřičku máš vlastní a vedle, tak padej, ať na to nejsem sám." Vyplázne na něj jazyk, Hae se naoko uraženě zamračí a zapluje vedle do místnosti.

Kruci, zakleje v duchu, když se přerazí o lavičku stojící před ambulancí. Měl by přestat myslet na toho kluka na pokoji, jinak se jednou opravdu zabije.
Narovná se a projde prázdnou chodbou. Pacienty dokázali s Kibumem odbavit tak rychle jak to jen šlo. Když se podíval na hodinky, zjistil, že je něco málo po jedenácté. Za dvě hodiny mu končila směna. No a pak hurá tam, kam vlastně ani jít neměl.
Otevřel dveře do pokoje a zvědavé nahlédl dovnitř. Ne, že by tu neměl co dělat. Samozřejmě, jako jeho ošetřující lékař mu musel zkontrolovat teplotu a tak dále, že. Dobrý výmluva, pochválil se v duchu a vstoupil do pokoje i s teploměrem v ruce.
"Musím ti změřit teplotu. Jak se ti to čte?" kývl hlavou ke knížce položenou na chlapcově klíně.
"Dobře, děkuji ti." JR se odváží k nepatrnému úsměvu, ale i ten Hae postřehne. Má co dělat aby se zase nerozzářil jak měsíček. Šoupne ležícímu chlapci teploměr podpaží a posadí se na postel.
Chvilku si jej zkoumavě měří. Zdá se, že chlapec je přístupnější než včera.
JR k muži stočí pohled. "Budeš tu i zítra?" zeptá se tiše, až si je Donghae jistý, že se přeslechl. Ale ne. JR ho provrtává pohledem a čeká na odpověď.
Pomalu zavrtí hlavou. "Zítra mám noční."
JR kývne hlavou a sklopí ji. Takže zítra, až do večera se tady bude nudit. Nevěděl, jak to ten doktor dokázal, ale přiváděl mu podivně dobrou náladu. A teď se bál. Že když tady nebude, tak se tady objeví Sungmin a bůhví co mu udělá. Pomalu zavrtěl hlavou. Sungmin by za ním nikdy nepřišel. Přicházel za ním pouze tehdy, když chtěl sex a on byl povolný. To se před měsícem změnilo, a od té doby ho JR nezajímal. Na druhou stranu byl možná vděčný za to, že ho zkopal a on skončil v nemocnici. Protože jinak by nepoznal Haeho. Ušklíbl se. Jo, až vyleze, bude mu muset poděkovat.
Hae pozoroval ležícího chlapce a z jeho úvah ho probralo až pípání teploměru.
Pomalu si ho od JR vzal a zadíval se na display. 37,9.
"Nechám ti přinést ještě nějaké léky. Zatím se měj. Uvidíme se zítra." Usměje se na něj a chce vstát z postele. Jemný dotek na jeho ruce ho však zadrží. Otočí se zpět na chlapce a ustrne. V těch očích se odráží tolik strachu a bezradnosti, že není schopen uhnout pohledem.
Zvedne ruku a pohladí mladíka po tváři. Pod prsty cítí hebkou pleť. "Už ti nikdo neublíží, slibuji." Zašeptá Hae a JR k němu zvedne oči.
"Jak to chceš udělat?"
"Už to nějak zařídím." Slíbí mu Hae. Bude muset, protože tohle bezbranné stvoření přece nemůžou za deset dní vyhodit zase do toho bezcitného světa plného násilí.
JR na něj ještě chvilku zmateně hledí a pak ruku stáhne. Uhne pohledem a už se na Haeho nepodívá. Ten stáhne svou ruku, z jeho tváře a povzdechne si. Tak snadno se dá zamilovat.
JR uslyší slabé klapnutí dveří a zavrtí hlavou. Pevně sevře oční víčka, aby mu slzy nevytekli na tváře. Co se to s ním krucinál děje? Jak mohl doufat v to, že Hae by to nějak zařídil, aby nemusel zpátky do toho zpropadeného šedivého světa? Byla to blbost. A jak se do pytle mohl zamilovat do svého ošetřující lékaře, aniž by o něm něco věděl. A ještě ke všemu… pochyboval, že Donghae by cítil to samé jako on. Byl přece vysoko nad ním. Byl někdo. A JR nebyl nic.
Prudce zavrtěl hlavou a slzy, které nedokázal zadržet, se mu roztekly po tvářích. Co ho to vůbec napadlo, ptát se ho jestli tady bude i zítra? Musel mít přeci také nějaké osobní volno. A mohl mít přítele. Nebo přítelkyni.
JR prudce otevřel oči. Bože, vždyť to mohla být pravda. Pochyboval, že takovýhle kluk, by neměl nikoho.
Ale na druhou stranu… ne nebude nad tím přemýšlet, rozhodl se. Popadl volnou rukou knihu, kterou měl stále položenou v klíně a donutil se do ní začíst.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karis Karis | Web | 16. července 2014 v 8:27 | Reagovat

Lol :D tady mi tekly slzy po tváři xDDDD fakt super díl :3 už se nemůžu dočkat ostatních xD :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama