1. Kapitola (Part 1)

22. března 2013 v 10:37 | Rose |  Right to love
Tak lidi... jsem nemocná, fakt bomba, no a protože nemám co dělat, tak jsem si řekla, že bych vám sem mohla konečně hodit první kapitolu. Tak si to užijte :) Prosím o komenty, abych věděla, jak se vám to líbí :)



Donghae se vesele ušklíbne, pohodí klíčky v ruce a vyrazí do práce. Jako obvykle. Hnědé vlásky mu spadnou hluboko do obličeje a on si je s povzdechem odhrne zpátky. Fakt nechápe, proč si tu ofinku nenechal ještě ostříhat. Znovu se vesele ušklíbne. Asi proto, že je magor a baví ho se s ní rozčilovat.
Jo, fakt je magor.
Cesta mu netrvá dlouho. Je krásně a jasná obloha slibuje, že bude krásně i večer, až se bude vracet domů.
"Dobrý den. Jak se máte?" Pozdraví sympatickou sestřičku na recepci nemocnice a zastaví se u ní. Vyhrabe z hadrové taštičky, přehozené přes rameno, dioptrické brýle a nasadí si je.
"Dobrý den, pane doktore. Mám se dobře, děkuji za optání. Ale zrovna před chvilkou nám přivezli zmláceného chlapce. Byl napaden ve škole. Chudáček. Ihned jsme ho museli vzít na sál. Máte se stavit za primářem."
Donghae se zamračil a nakrčil obočí. Vzal si od sestry papíry a kývl. Pak se vypravil za Kanginem.
Zaklepal na dveře a jeho hlas ho vyzval, aby šel dál. Donghae se neobtěžoval s převlékáním. Na to bude čas poté a mimo jiné, s Kanginem byli jako bráchové, takže si nic z jeho řečí nedělal. Stejně je nemyslel vážně.
"Ahoj" pozdraví ho a sedne si naproti němu do křesla.
"Ahoj. Chtěl bych, abys viděl toho chlapce. Sestra na recepci už ti určitě řekla, co se mu stalo. Vypadal hrozně. Takže se převlékni a půjdeme na sál. Kyu je tady už druhou noc v kuse a rozhodně by neměl Siwonovi pomáhat."
Donghae kývl a vstal.

Ucítil dezinfekci a pach doktorských rukavic. Jako doktor sám, by si na to měl zvyknout, ale tak nějak nemohl. Nakrčil nos a posunul si na něm brýle.
Kývl na Kyuhyuna a převzal od něj asistenci. Podíval se za plentu a málem zalapal po dechu. Ten chlapec byl tak… krásný.
"Donghae, prosím, musíme mu zastavit vnitřní krvácení." Napomenul ho Siwon.
Lékař přikývl a pak už se soustředil jen na to, aby neudělal chybu. Teď na nich závisel jeho mladý život.
Operovali asi ještě dvě hodiny. Celou dobu nad nimi bděl Kangin. A operace skončila.
"Musíme mu dát sádru. Má zlomené zápěstí a vykloubené rameno." Řekne Kangin a podívá na Haea.
"Donghae, budeš jeho ošetřující lékař ano? Už nám o něm něco řekli. Tak si pak přijď pro papíry. Teď ho musíme převézt na pokoj."
"Ano." Kývl Hae a otočil se na patě.
Hlavu měl pořád plnou zmláceného chlapce. Byl tak mladý a tak hezký. Odhadoval mu jen takových sedmnáct. Zamyšleně si promnul bradu.
"Přemýšlíš nad tím klukem?" zaskočil ho Siwonův hlas, který se najednou objevil vedle něho. "Je mi ho líto. Chtěl bych potkat toho hajzla, co mu tohle udělal."
"Jo já taky." Povzdech si Donghae a zavřel za sebou dveře na lékařský pokoj. Za pár minut se vypraví za Kanginem pro papíry, ale teď si potřeboval protáhnout záda.
"Doufejme, že se jeho stav zlepší." Povzdechl s Siwon a prohrábl si vlasy.
"Musím jít. Tak se pak uvidíme. Zatím." Usměje se na něj Donghae a vypadne z pokoje.
Dojde si pro papíry a potom přejde ke klukovi do pokoje.
Všude jsou přístroje a hadičky má zapíchané v pravé ruce. Druhou má už v sádře. Je bledý, ale i přesto si všimne jeho jemných rysů. Krásně vykrojených rtů. Bledé tváře.
Donghae tiše zaúpí. Z jednoho vztahu se teď dostal, a jakmile vstoupí na sál, je jasné, že se do toho propadl znova. Pohodí hlavou a přisune si židli k lůžku.
Pohlédne do papírů v ruce a nakrčí obočí.
Jonghyun Kim, 17 let, student střední školy. Nebyl tam žádný kontakt na rodiče, ani adresa, kde bydlí. Nikdo, koho by mohli kontaktovat. To se mu nelíbilo. Přeci ten chlapec nemohl být sám. Nemohl být sirotek. Zeptá se ho, až se probudí. Což bude trvat ještě tak pět hodin.
Vstane, zkontroluje přístroje a vyjde z pokoje. Však bude ještě dost času toho chlapce poznat.

Probralo ho pípání přístrojů. JR se zamračil. Krucinál, kde to je? Odpověď zjistí, jakmile otevře oči. Bílé stěny, bílá postel, a ty otravné přístroje. Nemocnice.
Naposledy si pamatuje, jak na něj mluví jakýsi učitel a potom už jen rozmazanou šmouhu.
Pohne hlavou a vykulí oči. Vedle jeho postele sedí hnědovlasý chlapec a zahloubaně se prohrabuje jakýmisi papíry. Jak správně pochopí, asi to budou jeho nemocniční dokumenty. No ani se nediví, že tady skončil. Po tom, jak se k němu Sungmin zachoval…
Hnědovlasý klučina pohne hlavou a JR se opraví. To už nebude kluk. Je tak o deset let starší než on.
"Takže už ses probudil. To je fajn. Jmenuji se Donghae, jsem tvůj ošetřující lékař. Jak se cítíš?"
JR se na něj zkoumavě podívá. Asi by s ním měl začít komunikovat. "Dobře. Ale bolí mně trošku rameno… no a ruka." šeptnul a podíval se po něm znovu.
Není to Sungmin, opakoval si v duchu. Tenhle muž o tobě nic neví.
Donghae mu věnuje jeden ze svých milých úsměvů. " To rameno máš vykloubené, budeme ti ho muset srovnat a tu ruku máš v zápěstí zlomenou, proto ta sádra. Jinak nevypadá to, že by ti bylo něco jiného. Ale…" Donghae se zarazí. "Můžu se tě na něco zeptat?"
JR se zamračí. Tohle se mu vůbec nelíbí. Určitě se ho zeptá na to, co se snaží před ostatními lidmi krýt.
"Jonghyune, kde bydlíš?"
A je to tady!
JR chvilku mlčí a zpod hustých řas se dívá do čokoládových očí toho doktora. Stihne si všimnout jeho rysů, opálené pleti i vlásků, které mu neposedně padají do očí. V nich má zasunuté brýle. Oči má teď sklopené, jak zkoumá jeho papíry (ano trefa, mozek mu funguje naštěstí ještě dobře) a on dobře ví, že za černými dlouhými řasami se ukrývají veselé oči. A ty rty. Bože byli jako stvořené k polibku.
A teď se jeho oči opět upřou do těch jeho.
"Jonghyune?"
JR sklopí oči. "V dětském domově. Nemám rodiče." Neví, proč mu to říká. Vždycky ostatním lhal o tom, kde bydlí. Bůhví proč se za to styděl. Ale tomuhle muži se nedalo lhát. Z neznámého důvodu nemohl.
Donghae to čekal. Nakloní se dopředu a opře si lokty o kolena. Ruce sepne pod bradou a podepře si ji.
"Nemusíš se za to stydět. Nikdo za to nemůže a už vůbec ne dítě."
JR se zamračil. "Nejsem dítě."
Donghae se na něj upřeně podívá. "Máš pravdu. Rozhodně nejsi dítě. Řekni Jonghyune, co by sis přál? Mám ti něco donést? Potřebuji adresu toho tvého dětského domova, abychom tam mohli zavolat a říct jim, co se ti stalo."
JR se na něj pořád mračil. Ne že by se mu jeho ošetřující lékař nezdál, naopak, líbil se mu až moc, ale zdálo se mu, že je až nějak moc ochotný a hodný.
Najednou Donghae pokrčí rameny. "Nemám důvod na tebe být zlý, takže … co chceš přinést?" usměje se na vyjukaného chlapce.
JR zalapá po dechu. Ten kluk mu snad četl myšlenky nebo co. Prudce zavrtí hlavou, ale tím pohybem se dostaví bolest.
"Pozor, jsi ještě dost zraněný." Upozorní ho Hae a vstane ze židle. Přejde na druhou postele stranu a zkontroluje přístroje. Fungují, jak mají.
"Tak řekneš mi tu adresu?" Donghae se zachmuří. Ten chlapec s ním nechtěl moc komunikovat, toho už si všiml, za celou dobu s ním promluvil jen dvakrát.
JR kývne. Nadiktuje chlapci adresu a on jen kývne. "A co s tou věcí co chceš?" je neodbytný Hae. Asi už ho s tím otravuje, ale nemohl si pomoci. Chtěl tomu klukovi udělat radost.
"Kdybys mohl, přines… mi… nějakou… knížku." Vykoktal JR a sklonil pohled. Nevěděl proč se za svou zálibu tak stydí, ale Sungmin mu vždycky vtloukal do hlavy, že je to směšné. Možná proto.
Zarazil ho tichý smích. A je to tady. Výsměch. Skrčí se v obranné pozici.
Ucítí na rameni lehký dotek dlaně. "A jakou chceš?" zeptá se mile hlas.
Hnědovlásek zvedne opatrně hlavu a zadívá se do temných očí nad sebou. "To je jedno." Knikne tiše a znovu sklopí hlavu.
"Zítra ti ji přinesu." Pousměje se Donghae. "Teď už musím jít. Je pozdě. Hezky se vyspi, Jonghyune." Popřeje mu Hae a s úsměvem na rtech zmizí z pokoje. Má moc velkou radost z toho, že toho kluka může nějak potěšit.
JR se za ním zmateně dívá. Tak tohle je snad … vtip? Bůh si s ním zahrává. Jo, to by to všechno vysvětlovalo. Protože jak jinak by bylo možné, že v jednu chvíli ho Sungmin zmlátil a v druhé chvíli mu život seslal tohohle andělského doktora.
Chlapec vůbec netuší, proč se mu svěřoval, nebo proč se nechal zlákat k tomu, aby ho nakonec skutečně požádal o tu knihu.
Zavrtí hlavou. Teď nemá cenu nad tím přemýšlet. Uvidí zítra.
Dveře se znovu otevřou a do pokoje vstoupí vysoký doktor s dalším mužem.
"Ahoj, jmenuji se Choi Siwon, a tohle je primář Kangin. Přišli jsme ti srovnat to rameno."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama