Říkal jsi...

23. února 2013 v 18:47 | Rose |  Super Junior slash
No... co k tomu říct... tuhle povídku zavinil jeden telefonát a já se z toho prostě musela vypsat, jinak se to nedalo. Je to takové divné... ale tak třeba se bude líbit...




Pár: WonHae/ Teuk
Varování: smutné??

Říkal jsi, že se všechno spraví, že až tě pustí z nemocnice, že budeme zase spolu. Jen my dva. Nikdo, že nás nerozdělí.
Proč jsi musel lhát? To jsem ti nestál ani za kousek pravdy, kterou bys mi sice ublížil, ale připravil bys mně na život bez tebe? Ale… možná že taky ne.
Venku pořád svítí slunce, ale pro mě jakoby svět zhasl. Jakoby potemněl jedinou zprávou, jediným prohlášením. A vždyť ano. Vždyť, co si mám bez tebe počít? Ty jsi byl smyslem mého života, to ty jsi mně vyhrabal z té špíny, ve které jsem žil, ty jsi byl ten, který mně každou noc objímal a ty jsi byl ten, který mi da tolik lásky.
Sedím na balkoně, na kterém jsme trávili spoustu dní i nocí a dívám se ven. Lidé vypadají spokojení, spokojení se svým životem. Nikoho nenapadne, že pět metrů nad nimi, já svádím boj sám se sebou.
Dneska mně byli navštívit kluci. Ptali se jak se mám. Pitomé, co? Jak se můžu mít, když ty už mezi námi nejsi. Když ty jediný, koho jsem dokázal milovat, jsi pryč.
Nebyl jsem na ně zlý, jenom jsem neměl sílu. Kterou nemám už měsíc.
Říkal jsi… že spolu všechno překonáme a že i já sám jsem silný. Pletl ses. Nedokážu být silný bez tebe.
Napiju se horkého kafe z tvého oblíbeného hrníčku. Paradox je, že jsem ho nikdy neměl rád. Byl moc velký. Ale teď mi tě připomíná. Musím mít přeci nějakou vzpomínku na to, jaký jsi byl. Jaký jsi mohl být, kdyby tě ta zákeřná nemoc nezlomila. V tu chvíli jsem nebyl schopný ti pomoc. Jako tvůj přítel jsem selhal.
Zvednu se, protože mně sluníčko začíná pálit a přemístím se do našeho obýváku. Za ten měsíc se tam nic nezměnilo. Všechno jsem nechal tak, jak jsi ty měl rád. Jak jsi to miloval.
Někdo zvoní. Nechce se mi jít otvírat, ale kdybych nešel, klukům by bylo jasné, že se mnou není něco v pořádku. Což ostatně už tuší. Jak by ne, když jsem z tvé smrti už tak dlouho mimo. Je smutné, že se o našem vztahu měli dozvědět, až po tom, co jeden z nás nežije.
Otevřu dveře. Za nimi stojí Leeteuk. Toho jediného nemůžu vyhnat. Ani nevím proč. Smutně se na něho usměji a pozvu ho dál. Tuším, že se nezdrží dlouho, má přeci hodně práce a na starost dalších deset kluků. A přesto bych ho tak potřeboval. Zrovna jeho, toho, který hned ze začátku začínal něco tušit. Který jediný věděl!
Říkal jsi… že život a smrt je jen relativní pojem, že ačkoli třeba odejdeš, zůstaneš se mnou. Já tě tu necítím, Hae. Nikde. Ačkoli se tak snažím.
Leeteuk odešel a já se zas ocitl sám v prázdném bytě. Zcvoknu se tady sám.
Musím vyrazit ven. Vím to. Proto na sebe hodím kalhoty a bundu, boty a zamknu byt.
Venku už je tma a schyluje se k bouřce.
Je mi to jedno. Proboha, vždyť já bych byl rád, kdyby do mě uhodil blesk a já zemřel. Mohl bych být s tebou!
Zavrtím hlavou, tyhle myšlenky nejsou vůbec na místě.
Procházím se ulicema a zahnu za roh, když se ozve první hrom a po pěti minutách se rozprší.
Přes kapky nevidím a tak po pár metrech zakopnu a padnu na kolena. Ty se mi tvrdým pádem rozedřou a já cítím, jak mi z nich proudí horká krev. Ta, která proudila kdysi jen pro tebe!
Už nemůžu. Moje síly mi došli, to už vím dávno, ale do teď jsem se snažil všechno to nedávat najevo.
Říkal jsi… jdi dál. Jdi dál i beze mě. Copak to jde, krucinál? Copak můžu žít, bez člověka, který mně zachránil, který mi dal důvod žít a pak si prachsprostě odešel? Neblázni, Hae, nemůžu jít dál. Protože, nemám nikoho, kdo by mně znova s té země zvedl a donutil mně žít. To jsi mohl jen ty.
Opřu se dlaněmi o mokrou silnici a vzlyknu. Podruhé. Potřetí. Až se mi ramena samovolně roztřesou. Poprvé za tu celou dobu, kdy jsem to v sobě dusil. Kdy jsem dusil bolest, kdy jsem se musel smířit s tím, že už tě nikdy neuvidím, že mně už nikdy neobejmeš, že tě neuslyším a hlavně, že už mi nikdy neřekneš "Miluji tě". To je to nejhorší Hae, byli jsme spolu tak dlouho a nedokázali jsme si to říct.
Rozprší se ještě víc a já, už bez sil, se udržet na kolenou se svezu na bok.
Říkal jsi, že mně nikdy neopustíš…


Probudí mně teplo. Nechápu, jak jsem se tam dostal. Do čisté postele s povlečením vonícím po levandulích. Pamatuji si bouřku a déšť, který mi stékal po těle.
Otočím se a uvidím Leeteuka jak sedí v křesle a čte si. Vidím na něm únavu. Potřeboval by se vyspat a ne mně zachraňovat z deště. Pokud to byl tedy on. No, kdo jiný.
"Teuku?" zeptám se a samotného mně překvapí, jak tichý mám najednou hlas.
On zvedne oči a mile se usměje. "To je dobře, že už jsi vzhůru Wonnie, kluci o tebe měli už strach."
"Jak jsi mně našel?" zeptám se a pevně mu hledím do očí.
"Byl jsem se projít. Nedalo mi to žádnou práci, tě najít. V bytě jsi nebyl a tak jsem odhadoval kam půjdeš."
"Sám nevím, kde jsem byl."
Leeteuk se mi podíval do tváře. "Šel jsi na hřbitov, Siwone."
Zatrnulo mi. Za celou dobu, co jsi byl pryč, jsem se tam neodkázal vypravit. Nějak to nešlo. A teď?
Přetočil jsem se na bok a sykl jsem bolestí.
"Opatrně máš naraženou ruku." Teuk ke mně přešel a sedl si ke mně na postel. Víš, Wonnie, něco pro tebe mám. Něco, co mi tady nechal Hae, až se trochu vzpamatuješ. Měl by sis to přečíst." Řekne ještě a podá mi složený papír. Pak tiše vstane a vyjde z pokoje.
Opatrně se posadím na posteli a rozložím papír. Je popsaný Haeho písmem.

Siwone,
Nemá cenu psát nejdražší, ty to sám víš, co pro mě znamenáš. Víš, nevím, jak dlouho mám ještě čas. A proto Ti píšu dopis. Je to takové staromódní, ale jinak bych ti nemohl všechno říct. Nechci, abys mě viděl ve stavu, v jakém se teď nacházím. To, že mám nádor, víš, ale nikdy jsem Ti neřekl, jak vážný. Odpusť mi to.
Říkal jsem Ti, že se všechno spraví. Říkal jsem Ti to proto, že jsem věřil, že by to tak mohlo být. Chtěl jsem s tím bojovat, chtěl jsem, abychom byli spolu a chtěl , aby to nebyla jen prachsprostá lež, za jakou ji asi v tuhle chvíli považuješ. Nevím, kde jsi teď Siwone, ale doufám a pevně věřím, že u člověka, který Tě potřebuje, tak jako já.
Také jsem ti říkal o životě a o smrti. Víš proč, jsem vedl tyhle kecy? Chtěl jsem věřit tomu, že až tady nebudu, tak tam odněkud, kam se dostanu, Tě budu moci chránit. To, že budu moc stát zase při Tobě. I když, ty to prostě neucítíš.
Ve dnech kdy už jsem věděl, že se blíží můj konec, jsem Ti řekl: jdi dál. Jdi dál i beze mě. To už jsi asi tušil, že se něco děje, většinou jsem si na tyhle kecy nepotrpěl. Ale já chci, abys dokázal žít, tak jak já nemohl. Abys žil s osobou, které na tobě záleží stejně, jako mně. Abys dokázal žít i život za mě. Plnohodnotný život. A neohlížel se do minulosti.
I přesto, že jsem věděl, na poslední tvé návštěvě, že už Ti lžu, řekl jsem Ti, že tě nikdy neopustím.
Nechtěl jsem Tě opustit, Siwone. Byl jsi pro mě všechno. Znamenal jsi pro mě celý svět a já měl těch pár měsíců pro co žít. Až tady, v nemocnici, když jsem byl zavřený mezi čtyřmi stěnami a upoutaný na lůžko jsem si uvědomil, že jsem ti nikdy neřekl, miluji tě. Ale je to tak. Já tě opravdu miluji. Tak jako nikoho na světě. A přesto, že jsi mi to nikdy neřekl, vím, že ty to cítíš stejně.
No Wonnie, můj čas se krátí, ale ty máš život ještě před sebou. Nepromrhej ho tak jako já. Protože jedině poslední měsíce mého života stáli za to. Ty měsíce s tebou!
Končím. Nejen s tímhle dopisem, ale i s mým životem, nemá smysl si nalhávat, že tu dlouho vydržím. Blbost.
Tenhle dopis Ti dá osoba, které na tobě opravdu záleží. Nikomu jinému bych ho nesvěřil. Dej mu šanci, Siwone. Takovou šanci, jako jsme měli my dva jen na pár měsíců. A nepromrhej ji tak, jako se to stalo nám dvěma. Žij a žij i za mně, protože, ačkoli mně možná necítíš, já budu vždycky s tebou.

Miluji Tě.

Nemohl jsem zastavit ten proud slz, který se mi spustil po tvářích. Nedokázal jsem to. Jen jsem tiše vzlykal a moje slzy dopadali na popsaný papír.
Vrzli dveře a já se uslzenýma očima podíval na staršího muže. Vzpomněl jsem si, co v tom dopise psal Donghae. "Tenhle dopis ti dá osoba, které na tobě moc záleží."
Přes slzy jsem se musel pousmát. Hae měl jako obvykle pravdu. A já ji neviděl.
Teukie ke mně přistoupil a sedl si vedle mě. Nechal jsem se od něho obejmout a zavřel jsem oči. Věděl jsem, že on ten dopis nečetl a tudíž neví, co mi v něm Hae vzkázal. Ale já doufal, že tentokrát to bude o něco lepší. Že tentokrát, až se trochu vzpamatuji a zvyknu si zase na pocit, že nejsem na všechno sám, bude všechno v pořádku.
Že Teukie mi pomůže a já mu snad budu rovnocenným partnerem.
Schoulím se mu do náruče a obejmu ho.
Víš, na co jsi zapomněl, Hae?
Říkal jsi, že po každé bouřce, vyjde znova slunce…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kim Lula Kim Lula | Web | 16. dubna 2013 v 20:49 | Reagovat

*pofňukuje*

*utírá slzy*

*pálí ji oko*

Toto jsem měla číst spíš před tou rakví, bych si pak zvedla náladu. Takhle... uhéééé. A ZASE trpí Siwon. Proč?

*na zemi*

Alenoták, proč mu všichni ubližujeme? On za to nemůže!!!

Ale... pěkné. Moc pěkné to bylo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama